Druhou moji knížkou je Divoká višeň, což je humoristický román z Valašska. Je po korekturách a hledá svého vydavatele. (leden 2022)

 

 

Vyprávěnka pro zlobivé děti a jejich rodiče,

prarodiče a praprarodiče…

taky strýčky a tetičky,

bratrance a sestřenice,

vlastnice i nevlastnice,

vlastníky i nemajetné,

přátele a kamarády,

známé i neznámé

anebo pokud chcete někoho naštvat!

 

Abyste to pochopili, funguje to tak, že když někdo zlobí, ale opravdu zlobí, a víte, že to není špatný člověk, jenom že zrovna nemá svůj den, stačí, když mu pohrozíte: „Nebudeš-li hodný, přečtu ti Divokou višeň“
a on se polepší, protože nač riskovat, že?

Stane-li se ovšem výjimečně, že je dotyčný zatvrzelý, pak nezbývá nic jiného, než vzít tuto knížku a začít číst.

Nezapomeňte onomu výtečníkovi připomenout, že tímto postihujete i sebe sama a že jste tedy spolutrpící.

Možná, že vše ještě přehodnotí a slíbí nápravu včas.

Úvod, který mi poslouží, abych si uvědomil, o čem to vlastně píšu.

„Nejdřív bych ti chtěl říct, že s humorem se dají servírovat i fakt dost hustá témata, jako třeba jestli existuje Bůh, jestli se do sandálů mají nosit ponožky, jestli je vina vinna anebo jestli za to může víno nebo veritas či co.“ „Prostě fakt hustý věci jako teologie, filosofie, grafologie, analogie a takový ty věci, vždyť víš.“

„No a teď tedy ten úvod.“

„V zemi nedaleké, kam bys šutrákem dohodil a pak doklusal pěšky, tamhle naproti za keřem šípkových růží, za muchomůrkou zelenou, červenou a modrou žili tři bratři Vomáčkovi.“

„Povím ti něco o jejich rodičích. Začnu s tatínkem a jeho tatínkem a jeho tatínkem a jeho…, vlastně tak daleko ani nemusím jít, stačí, když ti řeknu, že pan Vomáčka měl maminku a tatínka, a tak když se jim narodil syn Leonardo, dali mu příjmení Vomáčka.“

„Tak to jsem teda moc nepochopil.“

„Co jsi na tom nepochopil, prosím tě?“

„No s tím příjmením. To snad má každý daný to příjmení a dostává jenom jméno, ne?“

„Tak to s tebou nemůžu souhlasit. Já to vidím tak, že se rodíme jako holátka bez jména i příjmení. Příjmení většinou dostáváme po narození podle příjmení otce nebo matky anebo nám ho určí někdo jiný.“

„No vždyť to říkám, že je to daný.“

„Představ si, že si Novotná vezme Rádsetoulala a vezme si ho z lásky, ale odmítne rázně, že by se jmenovala Rádsetoulalová. Pak se jim narodí dítě. Na jménu se shodnou raz dva ale co to příjmení?“

„No jo.“

„Rádsetoulal byl od mala vychováván v lásce ke svému jménu, ale jeho žena o tom nechce ani slyšet. A teď babo raď!“

„Ty jo, vono to fakt není jenom tak.“

„A je to ještě horší, než si myslíš, protože my tady nemáme žádnou bábu, která by nám poradila, a tak si musíme poradit sami.“

„No jo…, já bych se teda raději přiklonil k tý Novotný.“

„Já bych se zase spíš přiklonil k tomu, abychom se pustili do toho našeho příběhu.“

„To není špatný nápad. Můžeš začít.“

1. kapitolka o tatínkovi Leonardovi

Tatínek Leonardo nebyl jako ostatní děti.

Pořád něco vymýšlel, zkoumal, něco bral do ruky a hned se od toho umazal a všechno kolem upiplal a kde co zlomil, aby zjistil, co je uvnitř a na kde co vylezl, aby viděl za každou zeď, protože chtěl mermomocí vědět, co je na druhé straně.

Ve škole se moc pěkně a dobře učil, byl vždycky snaživý, a protože byl snaživý i v tělocviku, stal se z něj velice zdatný hoch, který všechno zdolal a všechno zvládal, každého doběhl, předběhl, a tak když se jednou dal do pořádného běhu, než si uvědomil, kam to doběhl, byl dospělým mužem v Tramtárii.

To, že je dospělým mužem, zjistil, když se chtěl jedné staré paní zeptat, kde to je, a ona mu řekla „pane“ a to, že je v Tramtárii, se dozvěděl hned na to, když mu ta stará paní řekla, že je v Tramtárii.

A tak byl Leonardo Vomáčka v Tramtárii, a protože to byl muž zvídavý, hned začal v té Tramtárii bádat a zkoumat, slídit a poznávat tamhle to, a taky tadyhle to a kde co, a tak se ve svých cestách za poznání dostal i do velice odlehlých končin Tramtárie, kde lesy byly husté tak, že přes ně nebylo vidět ani slyšet.

Domorodci, kteří v těch hustých lesích žili, se velice zaradovali, když se k nim prodral houštinami takový statečný muž a hned panu Vomáčkovi pověděli, že mají v kraji divokou višeň, která je tak divoká, že si nikdo nemůže být jistý životem.

Divoká višeň sežere všechno ve svém okolí, a tak se domorodci třesou strachy, že jednou višeň slupne i je.

Pan Vomáčka jim přislíbil pomoc a hned druhý den se vydal višeň vyhledat.

Nalezl ji poměrně snadno, protože kolem ní byl rozlehlý ohryzaný palouk, a právě v okamžiku, kdy vyšel z lesa, se jednou větví divoká višeň natahovala po třesoucí se osice a jinou větví lapila nebohého ptáčka zpěváčka, který letěl kolem.

Pan Vomáčka byl chlapík fikaný a hned si věděl rady. Zapískal na prsty, a když si ho divoká višeň všimla, zavolal na ni: „Tamhle vzadu je,“ a když se višeň ohlédla, kdo že to je tam vzadu, přiskočil pan Vomáčka k divoké višni, vylovil z kapsy svůj křivák, fik, a už se višeň válela na zemi.

Pan Vomáčka nelenil a višeň pěkně pořezal do hraničky na topení a z větví nadělal otýpky na zátop.

Když byl s prací hotov, z jednoho prutu si vyřezal píšťalku a vesele si zapískal.

Pak si všiml, že na kraji palouku roste ještě jedna divoká višeň, maličká, docela malušenká, a celá se chvěje. Žalostným hláskem prosila pana Vomáčku, ať ji ušetří, že ona je naprosto neškodná, že ještě nikoho nesnědla, tedy pokud nepočítáme toho krtka slepondru a tu drzou myš, co se kolem tak neopatrně motala a pár mravenců, housenek a slimáků a slimáci jsou přece cháska nezvedená, to ví každý zahradník, a tak když snědla ty slimáky, tak vlastně udělala dobrý skutek.

Pan Vomáčka ji ujistil, že jí nehrozí žádné nebezpečí, protože si ji vezme domů na vědecké pozorování, pak křivákem obkrojil višničku i s okolním ohryzaným mechem, strčil ji do igelitky a vrátil se zpátky do Českého království, na sever Moravy, kousek od Valašského Meziříčí, do vesničky Růžďka, kde se narodil a kde na něj čekala pod strání jeho polorozpadlá rodná roubená chaloupka.

2. kapitolka o mamince Sidonii

Teď ti řeknu něco o mamince. To bude trochu těžší, protože o ní nic nevím, ale to vůbec nevadí, však já si něco vymyslím. Třeba to, že maminka Vomáčková byla původně královnou měsíčního království a že se na ni smluvili sádroví trpaslíci, ukradli jí korunu a ještě padesátník, ale ten v té době stejně už neplatil a královna byla tak smutná a moc plakala a těm sádrovým trpaslíkům nadávala, že jsou to gypsoví chmatáci a že jim přeje, aby se v dešti rozmáčeli, ale pak si uvědomila, že je ošklivé takhle nadávat a ostatním přát něco špatného, a tak se uklidnila a vydala se do světa.

Nevzala si na cestu buchty, jak se to obvykle dělává, protože neuměla vařit. To královny většinou moc neumí. Vzala si s sebou raději svoje prsteny a náhrdelníky a korále a náramky a jiné potřebné věci.

Tak šla a šla a šla, až došla do Růžďky, kde pod strání před polorozpadlou rodnou roubenou chaloupkou odpočíval po dlouhé cestě pan Vomáčka. Jenom se královna na pana Vomáčku podívala, hned se do něj zamilovala.

„Jakpak se menuješ, děvčico?“ zeptal se pan Vomáčka.

„Jsem královna Sidonie Sodomie Sosáková ale doma mi říkali Sosko.“ „Copak to máš v té igelitce?“ zajímala se královna.

"To je divoká višeň. Je ještě mladá, ale raději se k ní moc nepřibližuj, ať tě nekousne.“

Královna Soska spráskla ruce. „Takovou potvoru doma nechci. Až se vezmeme, tak ta višeň musí z domu.“

„Ba ne, milá Sosko,“ povídá pan Vomáčka, „jestli mě chceš, tak i s višní.“

„Tak tedy ano,“ povídá královna, která si hned uvědomila, že je lepší být hodná alespoň před svatbou. „Vezmu si tě Vomáčko i s višní.“

3. kapitolka o tom, jak si v Růžďce žili

Leonardo Vomáčka a Sidonie Sodomie Sosáková se vzali a žili spolu šťastně až do smrti.

To jsem to vzal moc zkrátka a hopem, tak se raději vrátím na začátek.

Když si Sidonie Leonarda vzala, tak si samozřejmě musela změnit jméno.

Jednak Sidonie. Pan Vomáčka navrhoval, že by se mohla jmenovat Růža, ale Sidonie řekla, že až naprší a uschne, a protože zrovna nepršelo, tak jí jméno Sidonie zůstalo.

Sodomie se panu Vomáčkovi taky moc nelíbila, a tak, než si to jeho žena stačila rozmyslet, kolonku proškrtl a do řádky s příjmením napsal Vomáčková.

Sidonie Vomáčková, to zní velice pěkně, a tak nakonec byli oba spokojení a žili takhle spokojeně až do smrti.

Ale ne, už jsme zase na konci. Musím se vrátit znovu na začátek.

Takže to máme změnu jména, no a pak ta chaloupka pod strání, ta potřebovala hodně proměnit. Sidonie začala diktovat.

„Leo, zapiš si: vymalovat, natřít dveře, pořídit nové záclony na okna, nový hrnec na polívku a velký kastrol na guláš, pánev na smažení řízků a hliňák na mléko, džbánek na pivo pro tebe a skleničky na víno pro mě, samozřejmě nové manželské postele, almaru na šaty, nový botník, ať se ty škrpály tady neválí a vyzouvat se budeš u dveří, abys mi tady nenanosil svinčík ze zahrady.“

„Hele, Sosko, na co chceš ty hrnce, když neumíš vařit?“

„Naučím se, protože jsem skvělá, báječná a nejlepší.“

„Venku mi přistavíš koupelnu a pořádný záchod, místo té polorozpadlé kadibudky a potom chci svoji špíglcimru.“

„Co to je?“ divil se Vomáčka.

„To jsem měla doma, v měsíčním království takovou speciální místnost, kde jsem měla zrcadlo a do něj jsem se dívala, jak jsem krásná, jak mi to sluší, a tak. Může to být třeba na půdě.“

Pan Vomáčka si to pečlivě poznamenal.

„A teď jdeme na zahradu.“

Pan Vomáčka se coural za diktující Sidonií.

„Tady u chalupy mi zřídíš pár záhonů na petržel a cibuli, pažitku a libeček, ať nemusím lítat po celé zahradě, tady za chalupou chci mrkev a česnek a tady brambory a tamhle k plotu fazole, pak prořežeš sad, ať máme nějaké ovoce a tu divokou višeň vyhodíš.“

„Nikdy,“ vzepřel se Leonardo, „jestli si troufáš, vyhoď si ji sama, pokud se nebojíš.“

Sidonie se višně bála, a tak svolila, aby ji Leonardo přesadil až na konec zahrady a ještě kolem ní udělal plůtek.

Višeň si tam vesele rostla, vesele hlavně proto, že se to kolem pořád něčím hemžilo, a tak měla velice rozmanitý jídelníček.

Než se po širém okolí rozneslo, jak je nenažraná, zesílila tak, že když přišel Leonardo na vizitu, taktak že uskočil té úskočné višni z cesty.

„Ho, ho, ho, hóóó, milá višničko, na tebe si budu muset dávat pozor a příště se přijdu podívat s pilou a sekyrou.“

Višeň se zachvěla strachy, ale Leonardo ji uklidnil oznámením, že taková vzácnost musí být uchráněna pro příští generace.

A tak když příště přišel s pilou a sekyrou, měl v kapse i hrst hřebíků a za pravým, vlastně za levým uchem tesařskou tužku.

Proč za levým? Kdo to uhádne? Ano, správně, protože byl levák.

Uřezal na kraji lesa kulatinu a nakrátil ji na kůly, sekerou osekal špičky a celé odpoledne se krajem nad Růžďkou rozléhalo š, š, š, š, a ťuk, ťuk, ťuk a na večer stála kolem višně široká ohrada a na tabulce ze širokého smrkového prkna tužkou bylo napsáno

 Pozor! Pozor! Divoká višeň. Vstup zakázán nebo jen na vlastní nebezpečí.

Pak si Leonardo otřel ruce do zástěry a šel na večeři.

Od té doby višeň nikoho neohrožovala na životě, pokud ovšem pomineme ochmelku myslivce, který po předposledním leču, které pro značnou slanost zapíjel pivem v hospodě na Konvici tak vydatně, že cestou domů zbloudil pod Pálenisky a po přelezení ohrady byl sněden, aniž by si všiml tabulky, višně i svého pozření.

Brokovnice, která zůstala bez povšimnutí višně ležet opodál kmene, si naopak velmi dobře všiml kolem jdoucí houbař, a tak v ohrádce kromě brokovnice přibyl ještě košík s nožíkem a sukovice, dvoje kecky a časem i kosa s trávnicí a drotárská krosna.

Jinak byl v kraji klid a v té poklidné atmosféře pohorské vesničky se dařilo lásce, a tak se Leonardovi a Sidonii nejdřív narodil syn Valentýn, o rok později syn Kristýn a o další rok později syn Leontýn.

„A co dcera?“

„Bohužel, dcera žádná.“

„No nevadí, hlavně že jsou dědicové.“

4. kapitolka konečně o těch třech synech Vomáčkových.

Chlapci rostli jako z vody, ale z vody to věru nebylo, bylo to z jídla, to dá rozum.

Já nevím, kdo tyhle hlášky vymýšlí.

Chlapci to byli jako fík…, taky taková pitomina. Na Valašsku fík?

Jako jedličky, jedle nebo smrky, buky,…, prostě z nich vyrostli pořádní výrostci, kteří chodili za školu, kouřili trávu a chlastali tatínkovu slivovičku, aniž to otec jejich věděl.

Všichni Leonardovi synové byli nadmíru zvědaví, což zdědili po svém otci, a tak se stali snadnou obětí divoké višně.

Leontýn, nejmladší z bratří, byl její první obětí, proto si jej necháme až na konec a budeme se věnovat prostřednímu Kristýnovi anebo raději Valentýnovi, který byl nejstarší z bratří?

Tak který to bude, hádej? Dáš se poddat? Žádný.

Začneme tatínkem.

„Tak teď si mně vypekl.“

„To byl přece záměr.“

„Fakt?“

„Ty seš ale fikanej.“

5. kapitolka o otci Leonardovi a jeho umu

Otec Leonardo byl zkušený lovec. Uměl velice zručně lovit houby a šišky a někdy ulovil i rýmu, to když si doma zapomněl čepici.

Když se zjevil na okraji lesa, všechny rostliny i zvířata domácí i přespolní se třásla obavou, kdo z nich se stane další obětí experimentů otce Leonarda.

Všechno se třáslo strachy až na divokou višeň, která zatím tak zdivočela, že neměla strach z nikoho. Ve své ohradě se sice také třásla, ale bylo to vzteky, že sem nikdo z domorodců nechodí, a tak po delší době jedinou její obětí byl strýc Matalík, který se s Leonardem vsadil, „že ta jeho višeň statného chlapa přece nemože sníst, vždyť je to strom, že?“

Taková pitomost.

A prohrál.

Vdova Matalíková sice podala oznámení na četnickou stanici, ale strážmistr Žamboch, který správu sepisoval, podlehl vlivu alkoholu, který mu Leonardo lstivě podstrčil, a když ráno vzpomínal, jak se jmenuje, tak byl částečně úspěšný, ale další věci se mu poztrácely v propadlišti dějin.

Otec Leonardo byl hrdý, jako princ z pohádkové knížky.

Z divoké višně strach neměl, když měl popito, stavěl se jí hrdinně čelem a z patřičné dálky na ni pokřikoval.

„Jen si pojď, pojď si na mě, netroufáš si, což?“

Višeň se jen vztekle třásla, až z ní padaly zralé plody.

A tu Leonarda napadl ďábelský plán, vypálit kořalku z těch divokých višní.

6. kapitolka kvasem navoněná.

Strategie byla následující. Otec Leonardo v lese uťal dlouhý lískový kmínek a na jeho konec mu Sidonie ušila pytlík ze staré punčochy, a tímto udělátkem sbíral pak Leonardo višně tak, aby byl v bezpečí, mimo dosah větví.

Když po týdenní práci nasbíral kyblík plodů, usoudil, že je čas na změnu.

„Jak na tebe, mrško nenažraná,“ uvažoval u skleničky trnkovičky.

Chlapci mu radili, „Tato, šak tu mrchu podetnite a pak osbírajte v klidu, ne?“

„Chlapci, podetnout takovou vzácnost? To ani za nic. Šak eště vaše děcka sem budú vozit túristy z Emeriky, aby viděli něco extra, co tam u nich nemajú. Na tu sbíračku mosíme vymyslet nějaký fígel.“

„Tož, tato,“ povídá Valentín, „já bych cosi věděl. My budeme na tu mrchu hulákat, aby si nás všímala a vy zatím možete sbírat.“

„No to je dobrý nápad, Valdo,“ povídá otec Leonardo, „enem to otočíme. Já budu halekat a vy sbírat.“

A tak to zkusili.

Chvilku to fungovalo, když tata hulákal, posilněný trnkovičkou, že se višně nebojí a že se s ní vsadí o krávu, že si z ní udělá kytku do vázy. Pak si ale višeň všimla Kristýnova výpadu a zle po něm švihla větví, a tak tak že ji neslízl.

„Tož chlapci, takto ne. Mosíme na to jináč.“

Druhý den ráno vysadili dveře od kůlny, hodili je naplacato vedle ohrady, prostrčili dovnitř a podsoukali se s kyblíky pod vrata a po kolenou, shora chráněni prkny, se sunuli k višni.

Ta zuřivě švihala do vrat a snažila se najít alespoň skulinku po suku, však marně, a tak k večeru byly vedle ohrady plné čtyři bečky višní.

„No vidíš, děvčico,“ mnul si otec Leonardo ruky, „šak to šlo, ani to nebolelo.“

A zatím co višně v bečkách kvasí, řeknu vám nějakou povídačku, pro ukrácení dlouhé chvíle.

Tož divné to blúdění.

Strýc Zajícú byl na návštěvě u švagra na Vsetíně.

Porozprávěli, aj popili a dyž sa začalo stmívať, tož sa strýc pobral domú na Vesník.

Motal sa řádně, šlapal cestú kolem Bečvy a štrikoval to jak jeho stará fusakle pro ogary, ale před sebú měl světýlka na Bobrkách jako maják a k tem světýlkám sa potácivě a velmi pomalúčku blížil. A tu sa našla nějaká brázda a strýc švác sebú do pola.

Tož kurňa, šupa to byla pořádná. Strýc si třel potlučené rameno.

„Tož sa zdvihaj, synku, přeca tu nebudeš ležat jak složenka na poště.“

Strýc sa posadil, pak si klekl a nakonec aj zdvihl.

„Ja,“ rozhlédl sa, „světla vidím, a tak možu jít.“

Potácivě sa vydal na další cestu, až došel k plechové ohradě.

„Tož kurňa, takýto plech sem už viděl. Šak tudy sem šel od švagra. Boha jeho, šak su zasej na Vsetíně.“

Strýc se otočil a klopýtal k Bobrkám.

„Šak to néní tak daleko a sotva se smráká.“

Strýc si pobrukuje a kličkuje jako zajíc po polu a najednú stojí v oranici.

„Tož co tu bývalo?“ zajímal sa strýc jako dobrý hospodář.

„Ja, turkyňa tu byla,“ pochvaloval si, jak mu to ještě myslí.

A nejenom myslí, ale aj vidí. „Ogaři už vidijá starú belu a já mám zrak jako vostříž,“ liboval si strýc Zajíců.

„Šak vidím světýlka tuto, a tak aj tuto idu.“

A tak šel až k plechové ohradě.

„Boha jeho, šak to je ta plechovica, co sem sa u ní už točil.“

Strýc se dopálil jak brygadýr a rázným krokem sa vydal k domovu, aby dohnal ztracený čas.

„Šak ňa doma čeká stará se zelnú polívkú, tož du.“

Šel rázným krokem a dupal ve večerním šeru do prašné cesty tak tvrdě, že to znělo jako lokomobila tahající pluh oraništěm. A ten rázný krok otřásal cestú aj strýcovým břuchem, až sa v něm všecko rozhúpalo.

Došel k lipovej áleji tak akorát, aby sa mohl o jednu lipku vopřít a pokropit vyschlú trávu.

„Tož teď to půjde lépe,“ usúdil strýc a vydal sa za světlem.

Když došel k plechovému plotu, tož sa mu z teho hlava zamotala, a tak tam mezi tým Vsetínem a Bobrkama mašíroval celú noc, až kdesik usnul a probudil sa za svítání.

„Tož kurňa, hlava ňa bolí jak peň a válám sa tu v trávě jako dobytek. Až ňa stará uvidí, spustí bandurskú.“

Strýc sa otočí a vidí plechovú ohradu. „Tož kurňa, že já su zasej na tom Vsetíně? Ale šak Vsetín je tamhle a tahle ohrada je na Bobrkách. Tož fčíl teda nevím.“

Tož já taky nevím, co ani strýc Zajícú nevěděl, ale co vím jistě, a to věděl jistě i strýc Zajícú, že až přinde dom, že mu stará místo tej zelnej polívky naservíruje držkovú.

Tož to byla pěkná rozprávěnka.

Tak teď se zase vrátíme k tomu Vomáčkovi.

7. kapitolka vonící višňovkou

Otec Leonardo vytáhl z boudy kotel, vedle postavil chlaďák a zatímco jeho kluci vláčeli bečky višňového mače, mručel si pod vousy.

„Tož tento den sa zapíše do dějin.“ Což se také později stalo.

Nebyly to však dějiny lihovarnictví, jak se otec Leonardo domníval, ale zásluhou docenta Hořanského se rodina Vomáčkova zapsala do historie obce, regionu, země i celé planety a docent Hořanský celou záležitost popisuje takto:

„Letošního prosince se v naší obci udála zvláštní událost, a to že v naší obci žijící zde rodák, časem světoběžník a badatel a časem opět usedlý zde, pan Leonardo Vomáčka, bydlící v chalupě zvané Na Višňovém, otec tří synů, hospodařící na třech hektarech sadu a louky byl nalezen ve stavu, který není jistě obvyklý ani v krajích velmi vzdálených, ba ani v Americe, kterážto, jak známo, jest zemí, kde není ničehož nemožné.“

Tolik tedy zápis z kroniky obce Růžďky.

Cože se to stalo tak převratného a neobyčejného, že ani v Americe toho není? Tak to musíme sledovat cestu otce Leonarda pěkně krok po kroku.

Takže první krok byl tento. Otec Leonardo s napětím čekal na první kapky višňové kořalky a jenom začala kapat do plecháčku ta zázračná tekutina, už se chystal koštovat.

„Tato, eště né,“ radil Kristýn otci svému.

Dobře radil, leč otec nedočkav koštovával. První a poslední lok, jak celou situaci Kristýn popisoval místnímu doktorovi, vypadal následovně.

„Otec vyvalil očiska tak, že sem to ešťě nikdá neviděl. Pak votevřel hubu tak, že by si tam mohl strčit popelník a potem povstal, a tak už vostal. Tak byl z teho ztuhlý, že zvostal jak prkno.“

Synové vzali otce svého pod paždí a odnesli jej do vsi.

Nejdřív šli do obecní hospody, opřeli otce venku o schody a skákli si na jedno točené a dali po kalíšku, aby měli dost sil ke spedici otce svého k doktoru Baňkovi.

Když se doštrachali k doktorově chalupě, otce opřeli o futro dveří a způsobně zaklepali na okýnko.

„Božínku, copak mi to k nám nesete, hošánkové?“

Doktor Baňka hledí na otce Leonarda s úžasem.

„No chlapci, chlapci, copak jste podělali svému tatíčkovi, že je ztuhlý, ztuhlučký, jako býčí kyječek?“

„Prosím, my jsme ho nepodělali. Takhle ztuhl po chlastu,“ prohodil Valentýn.

„Božínku, božínku, chlapče miloučký, tak se ti na něj podíváme.“

Valentin hbitě přistrčil doktůrkovi ztuhlého otce.

Léčba, kterou navrhl doktor Baňka, spočívala v máčení ztuhlého otce Leonarda v místním potoku tak dlouho, až působením vody zase změkne.

„Božínku, hošové,“ pravil k Leonardovým synům, „když mohl takhle ztuhnout, tak určitě musí jednou taky změknout. Nikdy žádný nezůstane tuhý věčně, hošové, to vám z vlastní zkušenosti pravím.“

Máčení probíhalo celkem hladce až do okamžiku, kdy se Leontýnovi, který otce jistil z mostku, vysmekla ve chvilce nepozornosti otcova bota a chudák Leonardo se vydal po proudu dolů.

Chlapci běželi kolem potoka, leč potok se klikatil zahradami a pod Bartůňkovic stodolou se otec Leonardo zachytil na splávku a jako prkno se postavil proudu potoka.

Voda na něj dorážela směle, leč Leonardo jí vzdoroval s takovou neúnavností, že voda nakonec vzdala tento marný boj s hmotou, opustila koryto potoka a vydala se na svou pouť přes zahrady a vylila se na cestu a jako dravec se vrhla na obecní hospodu.

Kdyby tekla jinudy, zřejmě by si této změny nikdo ani nepovšiml, ale obecní hospoda jest majetkem všech, neboť všichni růždečtí občané svými útratami živili tento podnik, aby kulturně a sociálně vzkvétal.

„Hospodu si nedáme vzít,“ křičel hasič Dolínek a byl smeten proudem do psí boudy sousedovic Hektora, který jevil radost z této návštěvy nadšeným lízinkem.

Starosta Kulej, který měl hospodu za úřadovnu i byt, křičel zuřivě na destruktivní vodní tok, „tohle sa teda nesmí, co to je, todlencto, co to, sakriš tady totok, sem sa nesmí,“ načež mu proud podtrhl nohy a odnášel jej dál a dál a dál, do Bystřičky a Vsetínské Bečvy, u Mezříčí se k němu přidala i Rožnovská Bečva, kousek před Tovačovem jej uchvátila řeka Morava, proplul Kroměříží, Hodonínem a pod Děvínem, před Prešpurkem, vklouzl Kulej do Dunaje.

Na krásném modrém Dunaji ve valčíkovém rytmu doplul do Pešti a v rytmu čardáše do Nového Sadu a pak u Izmailu se protančil dunajskou deltou do moře tak černého, že nebylo vidět na krok.

Až k ránu jej vylovila sevastopolská hlídková loď, a že se jim Kulej moc zamlouval, udělali z něj svého velitele a jestli neumřel, veliteluje tam dodnes.

Nakonec se podařilo hochům otce Leonarda vytrhnout ze stavidla a potok se vrátil spokojeně do svého koryta, leč škody napáchané byl značné.

Jednak si obec musela zvolit nového starostu a k tomu jest potřeba mnoho sudů piva, sklenic kořalky a volebního guláše a pak…

8. kapitolka, co pak.

Než nadešel den voleb a odstraněny byly následky restaurační povodně, vrátíme se k meritu.

Otec Leonardo Vomáčka máčením v potoce skutečně změkl, a tak jej, značně poščvrkaného, chlapci dali sušit na sluníčko do sadu a šli si po své práci.

Sluníčko příjemně hřálo, Vomáčka schnul a blahodárným působením energie Boha všemohoucího se mu vracela síla otevřít oči a pohlédnout znovu na tento požehnaný svět.

„Žiju,“ šeptal Vomáčka rozechvěle.

Převalil se na bok a pak se pohyby, podobný ponravě, sunul vlahou letní travou sadem až do chvíle, kdy zaslechl nad sebou zlověstný smích.

Pozvedl pohled, v němž se zračilo poznání a pochopení všech jevů přítomného okamžiku a pohlédl do chvějící se koruny rozpažené višně.

„Vítám tě, hrdino, ve své náruči,“ prohlásila višeň hrdě.

„Těší mě velice, že jsem úspěchu dosáhla v boji tak litém nad soupeřem tak statečným, leč žádný boj netrvá věčně, jen do skonu jednoho z bojovníků a štěstěna dnes stála při mě, milý Vomáčko.“

„Děj se vůle boží,“ šeptl otec Leonardo.

Višeň švihla vítězně větví a zasáhla otce Leonarda do temene jeho lysé lebky, sykla a polekaně se stáhla zpět.

Divoká višeň udiveně hledí na omráčeného soupeře a tře si popálenou větev.

„Jauvajs, ten dědek je jak žihadlo.“

Jinou větví do ležícího soupeře strčí a rychle ucukne.

„Jaujaujau, dědku, cos to dělal, že jsi tak vitalizovaný? Úplně mě na tebe přešla chuť. Buď si, kde jsi.“

Višeň se uzavřela do hlubokého přemýšlení.

9. kapitolka pracující k porodu.

Hoši otce nalezli až v podvečer a rychle jej za nohy odtáhli z dosahu větví.

Rudá rána na otcově hlavě zářila jako lampion o průvodu, a když hoši donesli otce svého domů, volala nebohá Sidonie, „Vidíš, blbče stará, já věděla, že z toho chlastu budeš mít jen samý malér, ale ty si říct nedáš a nedáš.“

Rozpálenou manželovic hlavinku zabalila do mokrého lajntuchu a uložila ve svém klínu.

Ve dnech a týdnech příštích nebylo ničeho vidno, jen si Leonardo postěžoval, že má z toho všeho těžkou hlavu, což glosírovala Soska tím, že bodejť by neměl těžkou hlavu, když chlastá takový patoky.

Po měsíci se však změna projevila, a to tím že se Leonardovo tělo začalo proměňovat.

Ruce jeho počaly se scvrkávat a sukovatět a nohy též, a tak se dála v dalších měsících jeho proměna, až v devátém měsíci se místo jeho těla zrodila višeň švarná a ztepilá. Otec Leonardo se tak stal višní s lidskou hlavou, z čehož se dalo usuzovat následovné.

Požitím inkriminované višňovice dosáhl otec Leonardo jisté imunity vůči žravé višni, leč též dosáhl toxikace organizmu, známé doposud toliko u upírů, kdy zákusem oběti se i ona stane upírem.

Zde by tedy mělo dojít k tomu, že by se pan Vomáčka měl stát višní, leč jeho pronikavý intelekt způsobil, že mu Bůh všemohoucí hlavu ponechal, aby mohl ještě po léta trousit moudrost po kraji.

„Tak momentos, kamaraten, teď jsi to trochu přepískl.“

„Myslíš, že to bylo trochu moc?“

„To bych teda řekl.“ „Chlap strom! Myslel jsem, že píšeš takovou trochu ujetou beletrii, ale vono to je poněkud šílený, ne?“

„Aha, rozumím ti. To je to vnímání života pohledem obvyklých věcí.“

„Jak to myslíš?“

„Vnímáme svět tak, jak jsme zvyklí. Věci kolem nás vypadají tak, jak jsme zvyklí. Situace se dějí tak, jak jsme zvyklí. Vyžadujeme proto všechno tak, jak jsme zvyklí, abychom to dokázali pochopit.“

„Na tom snad není nic divného, ne?“

„Samozřejmě že ne, pokud se nám svět jeví tak, jak jsme zvyklí. Co když se ale začne jevit jinak?“

„Jak jinak?“

„Tak třeba tak, že něco není úplně pochopitelné.“

„Co třeba?“

„Představ si třeba návštěvníka, který by u dveří řekl na uvítanou: „Jsem moc rád, že jsem vás viděl a na shledanou,“ pak by si sedl, nalil si sklenici vody na hlavu, rozloučil se s tebou slovy:

„Dobrý den, už jsme se dlouho neviděli, a tak jsem vás přišel navštívit“ a pak by odletěl.“

„To se nemůže stát!“

„Nemůže anebo nechceš, aby se to stalo, protože nevíš, jak se v takové situaci zachovat?“

„Byl by to nějaký blázen a pak, nemohl by přece lítat!“

„To si myslíš ty. On si to třeba nemyslí.“

„No a co?“

„Můžeme ovlivňovat pouze svůj svět. Nemáme vliv na imaginaci jiných. Jiní mohou klidně to, co my nemůžeme třeba jenom proto, že v sobě nemají ta vnitřní omezení, která máme my.“

„Tím my myslíš jako mě? Jako že jsem omezenec?“

„Aha, myslíš si, že já si myslím, že ty jsi omezenec, ale já si nic takového o tobě nemyslím. Myslím si, že než spolu sesmolíme tuhle knížku, budeš švihlej stejně jako já.“

„Tak od toho mně Bůh uchovej.“

 

Třetí mojí knihou je Poťapaný svět. Je to příběh Krákory a naslouchání. I tahle kniha je po korekturách a hledá svého vydavatele.

 

Moje nejhlubší poděkování patří panu Martinu Kepkovi, jehož knížečka Radostné bezdomovectví Krlíčka a jeho přátel mně zasáhla opravdu hodně hluboko. Domnívám se, že bez něj by tato kniha vůbec nevznikla.

Děkuji také Ericu Emmanuelu Schmittovi za jeho knížku Oskar a růžová paní, u které jsem přes svoje emoce projevil své hluboké dojetí jako již dlouho ne. Inspiroval mně ke snaze také vyvolat nějakou emoci. Když už neumím dojmout, tedy alespoň vyvolat smích.Velké poděkování patří mojí milované ženě Alence, která četla můj text jako první a dodala mi, jako už tolikrát v mém životě, odvahu k dokončení této knížky. Děkuji.Také moc děkuji všem přátelům za trpělivé beta čtenářství a jazykové korektury.Děkuji také všem zločincům, podvodníkům a zaprodaným lumpům v mnou nevolené vládě, kteří svoji totalitní politikou ochromili život v této zemi a díky nim sedím doma na prdeli a věnuji se psaní.Odpouštím jim to, proto že věřím v Boží spravedlnost.

Zima 2020 – 21   Růžďka, Valašsko

Po světě toho ťape spousta, nožičky a ponožtičky, tlapky, pařátky, berličky, kuří nožky, kolečka se točí a hadice se plazí. Krákora se trochu podobal šnekům. Vypadal jako bednička se šuplíkem a pohyboval se tak, že vysunul šuplík a zachytil se toho nejbližšího a pak se přisunul. Šlo to pomalu ale jistě, ostatně Krákora nikam nespěchal. Měl radost z toho, co je teď, ne z toho, co bude, co by být mohlo nebo z toho, co by být mělo.

Krákora třeba vysunul šuplík a zjistil, že prší a už se radoval.

Jé, to krásně prší.

Samozřejmě že nebyl sám, kdo se radoval z deště. Zahradník, který právě zasadil na záhon sazenice salátů a do úhledných řádků zasel mrkev se teď kouká přes okno a říká si, no tak to jsem stihl tak akorát a už mi na to prší. To je dobře, to je dobře.

Raduje se i Karmazín, jehož soused od naproti právě včera otevřel střechu. Jsem mu, blbcovi, říkal, že bude pršet, ať s tím počká tejden. Si někdo nedá poradit. A pak volá přes ulici, tak co, sousede, stavíte si na střeše bazén?

Raduje se i Karlík Matějků, který bydlí s maminkou na statku

v Hořanech. Do školy chodí do Zákolan ale jediná silnic vede k Otradovu, odtud by mohl autobusem do Janišovic a dalším autobusem do Pavlova a do Zákolan by dorazil v jednu hodinu

po obědě. Přes pole a les je to do školy slabá půlhodinka ale právě to pole je kamenem úrazu. Přes oraniště to v tom dešti nepůjde. Karlík by se v tom bahně utopil.

Raduje se i lípa na rozcestí u Kopřivné. Stojí si tam a nastavuje listí dešti a slastně si to užívá.

Raduje se také káně, kroužící nad loukou. No, milá myšátka, prší vám do kvartýru tak přece nebudete sedět v tom mokru. Pěkně šup ven, na čerstvé povětří.

Krákora se pomalu šoural světem a ze všeho se radoval.

Otevřel šuplík a uviděl mafiána, jak drží pod krkem majitele obchodu s luxusním zbožím a vysvětluje mu, že jestli ty, durak, nesaplatiš, tak my ti tem kseft sapálíme a pan majitel otevře kasu

a zaplatí a Krákora se raduje, to je dobře, alespoň nebude hořet.

Jindy Krákora otevře šuplík a vidí ministra dopravy, který vypisuje nové výběrové řízení, kde firma jeho kamaráda bude dělat opravy dálničních tahů s tím, že si během opravy bude nárokovat řadu víceprací a on mu je schválí a tak se tržby

znásobí a Krákora má radost, že bude dálnice opravená, vždyť už to bylo pro ostudu, myslí si všichni ostatní ale Krákora si myslí že dobře bylo a dobře bude.

Ano, bude líp, ale kdy, ptají se škarohlídi.

Teď je dobře, řekl by jim Krákora, kdyby mu naslouchali.

 

Jednoho slunečného jitra navštívil Krákoru jeden milý usměvavý pán v elegantním světle šedém obleku a způsobně zaťukal na šuplík a když Krákora otevřel, pán slušně pozdravil a Krákora slušně odpověděl, tedy zakrákoral.

Pane Krákora, povídá ten pán, vy jste takový milý a pozitivní, my spolu uděláme skvělý byznys. My dva spolu založíme jakousi poradenskou firmu, budou k vám chodit hlavně pánové z vysokých funkcí, vy jim budete naslouchat, jak jsou skvělí a báječní a já z toho budu mít velký prachy. Souhlasíte?

No to je báječný nápad, nadchl se hned Krákora a tak zvesela zaklepal šuplíkem a zakrákoral, že se tomu pánovi udělalo dobře

u srdce.

 

Už za týden bydlel Krákora v apartmánu hotelu Hilton a hosteska s dlouhýma nohama uváděla hosty do předpokoje, kde je pan domácí zkasíroval a pak už šup před pana Krákoru, ten otevřel šuplík, dotyčný se mu tam vyzvracel a zato dostal od Krákory neslyšné rozhřešení.

Pane Krákora, povídá pan ministr, vy jste pro mně něco jako zpovědník ale já bych samozřejmě ke zpovědi nikdy nešel. Jednak proto, že nejsem věřící a pak já bych tomu flanďákovi stejně nevěřil, že to na mně nepíchne a nakonec co by mi na to řekl? Abych se modlil za spásu svojí duše a polepšil se ale já se, pane Krákora, nechci modlit ani polepšit, já jenom potřebuju, aby mi někdo řekl, Jéňo, dobře to děláš.

Mně někteří říkají, že jsem svině a podvodník, to z nenávisti ke mně a jiní zase neříkají nic, to ze strachu ale teplé lidské slovo, to jsem pane Krákora neslyšel už dlouho.

A Krákora pana ministra potěšil laskavým nasloucháním a pan ministr Krákorovi moc děkoval a tomu pánovi, jak on se to jenom jmenoval, ale to je jedno, prostě tomu pánovi slušně zaplatil a další den přišel pan biskup a povídá, synu, já ti to klidně řeknu, protože věřím že to na mě neřekneš. Já už nevěřím v Boha, tedy abych byl přesnější, já už nevěřím ničemu nebo abych byl úplně konkrétní, on u nás vlastně nikdo nevěří ničemu.

A proto se o tom nesmí mluvit. Synu, mě je z toho tak nějak na nic.

Krákora jej těšil svým laskavým nasloucháním ale biskup byl v tak hluboké depresi, že Krákora musel použít svoje oblíbené varietní číslo, aby milého biskupa trochu povzbudil. Zaklapal párkrát šuplíkem, zakrákoral a řekl si pro sebe, že ten svět je ale velice zajímavý.

 

Tak se u Krákory střídali páni státníci a finančníci, podnikatelé

i mafiáni jako svatí na orloji.

 

Jednou takhle navečer, když plouživé stíny pronikaly krajkovím záclon hotelového pokoje, vrzly tichounce dveře a do pokoje se vplížila hubená postava v černém plášti s kapucí tak naraženou do tváře, že nebylo z ní vidět víc, než žhavé uhlíky očí. Ta postava opřela kosu o stěnu, vytapetovanou bleděmodrým hedvábím a přisedla do křesla naproti Krákorově nazdobené poličce.

Kamaráde, zašeptal skřípavý hlas, je to v prdeli, to ti povídám

a mě můžeš věřit. O mě se, hochu říká, že jsem poslední instance a že jsem jediný spravedlivý. Kecy, kámo, kecy a žvást. Mě to fakt nebaví. Kdybys viděl to svinstvo venku, bylo by ti z toho ouzko a šuplík by ti z toho vypadl, jak bys ho údivem a zděšením votvíral. Nejraději bych se na všechno vyflajzl a šel do penze, ať si tady ti degeni žijou až do skonání světa. Mně už je to volný.

Tak nad tímhle se musel Krákora zamyslet a hned našel pozitivní řešení, otevřel šuplík a zavřel a pak znova a znova, bum a šoup a bum a šoup a do toho krákoral a bumtal a šoupal až to znělo jako orchestrion někde na pouti a ten černý pán na to divadlo hledí a pak se dá do smíchu, vytáhne z kapsy placku, lokne si a povídá.

Krákoro, do prdele, ty jsi fakt dobrej. Víš, já mám radost, že i když je svět pomíjivej, že ty tady budeš pořád. Až se ten svět posere a po nás už bude veta, tak v tom širým vesmíru se vždycky najde někdo, kdo tě bude potřebovat.

Pak se pomalu zvedl a přešel ke dveřím, vzal si odloženou kosu, zašeptal Dík a dveře za ním neslyšně zapadly.

Druhý den se Krákora dověděl od té nohaté hostesky, že ten včerejší pozdní návštěvník si sebou odvedl toho pána od vedle, jak on se to jenom jmenoval, ale teď už je to vlastně jedno.

Prostě toho pána klepla Pepka ale na tu si Krákora nemohl vzpomenout, zato měl radost z toho, že toho černého pána tak povzbudil a pak Krákora čekal a čekal a ta nohatá slečna hosteska si našla nějakou jinou práci a pan manažer hotelu Hilton dal příkaz údržbáři, aby toho Krákoru někam odnesl, ať ho zkrátka někam vyhodí, ale tak, aby se o tom nikde nepsalo a ten malý tlustý pán v montérkách vzal Krákoru do kartonové krabice a nesl jej dozadu ke kontajnerům ale pak si to rozmyslel a donesl krabici domů a podal ji svojí dcerušce a řekl jí, Baruško, tohle je, já tedy nevím přesně co to je ale klidně si s tím můžeš hrát, ono tě to nekousne

a Baruška dala tatínkovi pusu a běžela s tím za maminkou do kuchyně.

Podívej se, mami, co mi taťka přinesl?

Co to je, divila se matka.

To je Trudla, vysvetlila Baruška mamince.

A co to je, prosímtě ta Trudla, vyzvídala maminka.

Ne ta Trudla ale Ten Trudla a co je, to ti nesmím říct, řekla Baruška a zašermovala prstíčkem, to je tajné a basta.

Maminka to pochopila a nastrouhala jablíčka na štrůdl.

Bude k večeři.

 

Baruška si Krákoru odnesla do svého pokojíčku a položila jej na noční stolek vedle tikajícího červeného budíku a obrázku Babylonské věže, který si Baruška sama namalovala. Byl to modrý trojúhelník ve zlatém rámečku. Krákora se v té společnosti cítil moc příjemně. Byl rád, že vedle tiká budík a že se babylonská věž pěkně modrá a líbily se mu bílé záclonky na okně a růžové závěsy stažené mašlí a vůbec všechno.

 

Baruška Krákorovi nejdřív četla z knížka o Ferdovi Mravencovi

a pak mu ukazovala obrázky z knížky U nás na statku.

 

Tohle je Trudlo kravička. Víš jak dělá kravička?

Krákora radostně zakrákal.

Ale kdepak, Trudlo, takhle dělá vrána. Tohle je kravička a ta dělá bů, bů. A tady to tlusťoučké růžovoučké to je prasátko. Víš Trudlo, jak dělá prasátko?

Krákora opět zvesela zakrákal.

Ale kdepak, popleto, řekla Baruška, prasátko dělá chrochty chrocht. A podívej se, co je to tady na poli. No co to je? To je Trudlo přece vrána. Jakpak dělá vrána?

Krákora zakrákoral a když ho Baruška chválila, jak to pěkně umí, byl z toho tak rozjuchaný, že krákoral tak dlouho, až na něj vlítla maminka, ať nedělají takový čurbes, nebo nedostanou k večeři štrůdl s kakaem ale na zadek.

 

U těch lidí Krákorovi čas plynul jako voda z vodovodu v kuchyni a stěhoval se z místnosti do místnosti jak bylo třeba.

Ráno vstával v pokojíku u Barušky a když tatínek odjel do práce

a maminka zavedla Barušku do školky, postavila si Krákoru do kuchyně a povídala mu o tom, jaké měla problémy v těhotenství

a jak její muž prožíval krize v práci i doma a kolika nemocemi prošla chudák Baruška a jak ona, matka v domácnosti ztrácí pozvolna smysl života.

Krákora naslouchal jako zkušený psycholog a když to někdy trochu houstlo do slziček, zašoupal trochu šuplíkem a zvesela zakrákal a maminka si utřela slzičky do zástěry a šťouchla Krákoru vařečkou.

Ty to máš nejlepší. Nemáš mužskýho ani děti. Nemáš se proč stresovat.

A Krákora byl rád, že nemá mužského ani děti a že se nemá proč stresovat a že je to tak dobře.

Když přišel tatínek domů z práce a Baruška si zrovna hrála se sousedovic holkou na trávníku, bral si Krákoru do dílny ve sklepě, kde občas něco opravoval a nebo vyráběl.

Vidíš, tohle je, kamaráde můj svět. Tady se cítím šťastný.

 

Tam na hoře jsem pořád nějak nedostatečný. Málo vydělávám, mám málo času na rodinu, jsem unavený na šmajchlování a s tím děckem si taky pořádně nepohraju. V hotelu to je taky jenom buzeračka ale tady dole jsem ve všem nejlepší. Tady mě nikdo nekritizuje a nehoní a to bys koukal, co jsem tady s tím svým vercajkem všechno zvládl udělat. Do koupelny jsem vyrobil novou poličku na prášky vedle automatky a Barušce jsem udělal ty červené poličky na kytky do okna a do ložnice jsem své ženě udělal takový stoleček přes nohy a ona si pak leží v posteli a takhle v neděli tam snídá a pak si tam nechá udělat kafíčko a čte si a tak. Ale hochu řeknu ti, že jsem z toho všeho unavený, jako by mě bylo o dvacet let víc.

Krákora zaklapal šuplíkem a tatínek mávl rukou.

Já vím, jsou na tom jiní hůř. Já si nestěžuji, jenom smysl se mi nějak vytrácí.

Když Krákora ještě zakrákoral, tatínek se rozesmál a pak si třeba zapálil jednu sváteční.

 

Jindy stál Krákora na stolečku v dětském pokojíku a Baruška ležela na koberečku s plyšovým medvědem Brumlou, s kterým se ovšem nedalo rozumě o ničem povídat, protože na všechno jenom brumlal a tak Baruška všechno povídala Krákorovi. Povídala mu o tom, jak dostala zápal plic, když spadla do strouhy u trati a jak potom musela být dlouho v posteli a nemohla ani na zahradu a jaká to byla nuda a že si prolistovala všechny dětské knížky a pomalovala všechny bloky a skicáky a stejně to byla nuda jako hrom, hromeček, a že mamka porád nadává a někdy brečí a taťka raději uteče do dílny a sousedovic Klárka že už je v první třídě a pořád machruje, co už jako umí a že já to ještě nemůžu umět, protože jsem ještě prtě a pořád vymýšlí, na co si budeme hrát a když něco vymyslím já, tak říká, že je to pitomina pro prťata.

Jo a ten Horálkovic jezevčík ji chtěl už několikrát kousnout a že se ho bojí, protože když někoho kousneš, tak to bolí, že?

 

 

Krákora s tím souhlasil a radoval se z toho, že ten Horálkovic jezevčík Barušku zatím nekousl a že si s Baruškou Klárka zatím ještě chce hrát a že už je Baruška zdravá a může si chodit ven hrát a tak radostí šoupal šuplíkem a krákoral, až se Baruška smála a slzičky radosti jí tekly po tvářích.

 

Jednou si Baruška přivedla kamarádku Zdeničku, která bydlela naproti přes park a hráli si na koberci se stavebnicí a Zdenička říkala, že řekne Barušce tajemství ale že ho nesmí nikomu prozradit a Baruška jí řekla, že se to její tajemství nikdo nedoví, že jediný, kdo to bude slyšet, že je Trudla a ten že nikdy nikomu nic neprozradí a když se Zdenička ptala, kdo je Trudla, řekla Baruška, že to je taky moc velké tajemství a Zdenička to tajemství chtěla moc a moc znát a tak jí Baruška vypravovala, že Trudla je vlastně zakletý princ z královského města Šuplíkova a že ho zaklel zlý čaroděj Morděj, hů, to je ale děsný a ten čaroděj že teď v Šuplíkově vládne sám, zatím co chudák Trudla se plouži po světě a čeká na vysvobození. Zdenička se ptala, jestli jde Trudlu vysvobodit polibkem, jak to bylo v pohádce o šípkové Růžence.

Baruška navrhla, že to můžou vyzkoušet a tak na střídačku pusinkovali Krákorovi kostěný knoflík na šuplíku a tomu se to moc líbilo a tak radostí otvíral a zavíral šuplík a krákoral, i když jenom potichu, aby maminka zase nenadávala, že dělají čurbes. Bohužel zůstával dál Trudlou a nezměnil se ve spanilého prince ani když ho obě děvčátka opusinkovala celého kolem dokola.

 

Dalšího dne přivedla Zdenička Moniku, s kterou chodí do tanečků a Monika jim vysvětlila, že přece není jenom pohádka o šípkové Růžence ale že je kopec pohádek a zakletýma že se to tam jenom hemží a tak Beruška vysypala koš i poličku s knížkami a začala je předčítat ale neměli moc štěstí, protože ani v Korálkách, ba ani ve Ferdovi Mravencovi, v Broučcích a v Letadýlku Káněti žádný zakletý nebyl.

Zakletého nenašli ani v Medvědovi Míšovi nebo v Malém Bobši.

 

Prolistovali ještě dětské časopisy a knížku Jak se co dělá, kalendář s krtečkem a omalovánky s mašinkou a nikde žádný zakletý.

Tak na to se bude muset jít jinak.

 

Ve středu odpoledne sedělo na pískovišti v parku asi deset holčiček z okolí, to už všechny znaly to obrovské tajemství, které se nikdo nesmí dovědět, totiž že Trudla je zakletý princ ze Šuplíkova a každá holčička listovala ve své knížečce, kterou si z domů přinesla a hledali zakletého. Během listování, když občas některá z děvčátek vykřikla, že už to má a pak zase že ne, že to není ono a do toho Monika říkala holkám, že u nich to je fakt děsný, že taťka přišel už zase z práce opilej a hrozně vyváděl a Květa říkala, jak pořád bydlí v pokojíku se starším bráchou a jak je to děsný blbec a Stáňa říkala, jó, ty to máš dobrý, já svůj pokojíček nemám, tam teď bydlí naše mimčo a mě přestěhovali do obýváku, že prý abych se v noci vyspala a tak mlely jedna přes druhou a Krákora se radoval z toho, že má kolem sebe tolik mláďátek a že jsou zdravá a veselá a tak se také veselil, šoupal šuplíčkem a krákoral pěkně nahlas, protože venku se to může, tady nikdo nenadává a holky se smály až brečely.

 

Zatím se maminka doma nesmála. Dělala k večeři šulánky a těsto se jí nějak lepilo a trouba nehřála jak měla a zástěru i bradu měla od mouky a všechno ji tak nějak upřimně a od srdce sralo a tak šáhla ulepenou rukou po mobilu na poličce a nejdřív jej shodila do misky s citronovou šťávou a pak ve snaze jej umýt ji sklouzl do dřezu, kde byla ulepená mísa od těsta naplněná vodou, tak že tam mobil vesele šplouchl, zatím co mamince vyletělo z pusinky skutečně velice ošklivé slovíčko ale byl to opravdu div, že její mobil i po takové strastiplné pouti ještě fungoval a tak brnkla sestře, ať se u ní staví, jestli nemá co jiného na práci a tak asi za půl hoďky zvonila u dveří a maminka jí šla otevřít celá ubrečená, že už jako fakt nemůže a tak jí sestra sebrala zástěru, udělala ty šulánky, zatím co maminka seděla v koutě na štokrdleti a kouřila na uklidnění.

Pak se obě oblékly a zašli do cukrárny na rohu na slaďocha a dali si k němu stopečku becherouše a mleli o životě a tak se sestra mimo jiné dověděla i o tom, že její nemožný mužský na holku nemá absolutně čas ale tahá jí z práce takový pitominy, jako je ten Trudla a sestra se divila, co že to je ten Trudla a tak jí maminka vysvětlila, že to je sice veliký tajemství, jak jí Baruška vysvětlila ale že je to samozřejmě jenom taková dětská vymyšlenina a že jediný, co je na tom pozitivního je, že když To má v kuchyni, tak že se cítí trochu líp a tak jí sestra nadala, co že šílí a je tedy ráda, že To doma má a že by To tedy taky chtěla vidět, když jí to tak pomáhá, protože to by tedy ona, jako sestra občas potřebovala a tak když se vracely obě z cukrárny a uviděly na pískovišti řehtající se holčičky, shýbla se maminka a popadla Krákoru s vysvětlením, že jestli budou toho Trudlu holky nechávat takhle v tom písku, že se nejspíš brzy zničí a odešli do domu a zatím co se holčičky přestaly smát, mamince se přilepšilo. Postavila Krákoru v kuchyni na poličku a uvařila kafe do velkých hrnků a pak obě u toho kafe kouřily a mlely a bylo jim tak nějak líp.

Krákora měl radost, že je jim líp a že jim chutná kouření i to kafíčko a že se tak pěkně baví o životě.

 

Když přišel pan, jak oni se to vlastně jmenovali, ale to je asi jedno, víme přece o koho jde, tak že když se tatínek vrátil z práce, bylo už šero. Hotel Hilton si žádal jeho čas i přesčas neustále, protože se pořád něco kazilo a tatínek byl úžasně šikovný údržbář, tak že dokázal všechno spravit aby to alespoň do příštího pokažení vydrželo a tak tatínek když přišel z práce domů, maminka spala v pokoji na gauči, na kuchyňském sporáku leželi na talíři studené šulánky a Baruška listovala pohádkovými knížkami a hledala zakletého a tak tatínek popadl z kuchyňské poličky pana Krákoru a vyrazil s ním do hospody Na růžku.

 

Krákora byl rád, že se zase jednou dostane mezi lidi.

Tatínek si přisedl k panu Faltejsovi, který pracoval jako údržbář na magistrátu nepořádku vedlejšího hlavního města a k panu Znamenáčkovi, který pracoval jako topič na nábřeží Edvarda Beneše v čísle 4, kde úřaduje úřad vlády neřádů a taky si k nim přisedl od vedlejšího stolu pan Kadlec, který pracoval jako poslíček v kanceláři jakéhosi lobisty nebo to byl mafián, to se nevědělo přesně, respektive se to o něm vědělo. Taky se o něm říkalo, že tlumočil majitelům tiskovin, rozhlasových a televizních stanic, co se má říkat, psát a ukazovat a z toho měl Krákora opravdovou radost, že se najde někdo tak laskavý, kdo ostatním řekne, co mají dělat nebo říkat, alespoň v tom nenastane nějaký zmatek a tak zatím co chlapi konzumovali jedno pivo za druhým

a prokládají to rundou malé vodky, sypou ze sebe všechnu tu špínu, které jsou plni, tak Krákora tluče šuplíkem jako divý a krákorá k tomu tak divoce, že není slyšet ani puštěná televize, na kterou se dneska stejně nikdo nedívá, protože tam není ani fotbal ani hokej, tak na co se dívat, že?

 

Když se tatínek druhého dna ráno probudil, nemohl si vzpomenout, kdo je, kde je ani jak se sem dostal.

Možná si myslíte že někde zabloudil ale to ne, nezabloudil a ráno se probudil ve své posteli a dokonce i včas, aby stihl snídani a odchod do práce ale byl poněkud prázdný, tedy vyprázdněný, dutý, otupený a dokonce i tupý a když se Baruška sháněla po Trudlovi, maminka znervózněla a začala hledat po celém bytě

a pak i v dílně, kotelně a sklepě a v garáži a na zahradě ale marně. Trudla nikde nebyl.

Když se navečer tatínek, jak on se to vlastně jmenoval? ale to je vlastně jedno, vrátil z práce, maminka tatínkovi šermovala vařečkou před obličejem a křičela, kam že to chudáka Trudlu zašantročil, ten vrah jejího ženství a ostuda všech otců a tatínek si najednou vzpomněl na to, jak se jmenuje a kde je.

Dokonce si vzpomněl kde byl včera a vypotácel se z domu směrem k hospůdce Na růžku ale tam o Trudlovi nikdo nevěděl.

Pan Faltejs pocucával pivo a pan Kadlec futroval držkovku.

Sme to včera rozsvítili, pánové, co?

 

A co Trudla?

 

On už to Trudla vlastně není. Jména jsou dávána zvířatům a věcem podle momentální situace a nálady. Když si pořídíte štěně, je to takové plyšové ňuňuňu a když vám pak rozkouše papuče a přehryže přívodní kabel k počítači, je to ta svině mizerná a při tom od jednoho označení k tomu druhému někdy postačí pár minut.

Můžeme se tedy vrátit k původnímu jménu Krákora, i když my vlastně nevíme, jestli je to jeho původní jméno. A vlastně na tom ani dost málo nezáleží. Jména stejně používáme jen pro to, aby bylo jasno, o kom to mluvíme. Mohlo by to být třeba To, ale toho To může být víc. Třeba támhle To nebo Toto ale Krákora je jen jeden jediný. Tedy pokud vím.

 

Krákora tedy to ráno ležel za popelnicí a spokojeně si tam naslouchal šepotu věcí, které pro ostatní ztratili smysl a přesto žijí ve svém vlastním smyslu. V tomhle jsme všichni za jedno. Máme smysl, i když si to o nás občas někdo nemyslí.

Vedle Krákory stála tiše stará lednice kterou před dvěma dny vyměnili v kuchyňce jedné z kanceláří. Sloužila tam na uchování toho co by se mohlo zkazit a byla nahrazena jinou, novou, lepší.

Nyní ji dělají společnost právě ty věci, které se již zkazili.

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné.

 

Z pod krabice od kopírky se vysune šátrající ruka. Tedy nejdřív jenom prsty a pak i celá ruka. Krabice se nadzvedla a z pod ní vykoukla vousatá a nemytá hlava Standy Zoufálka, který tu dočasně přebýval, protože byl před pár dny deportován ze svého nocležiště za Kauflandem, kde si na něj stěžoval důchodce Bechný. Ten odsud pravidelně odvážel kartonové krabice

do sběrny na Poděbradské.

Standovi se samozřejmě vůbec nezamlouvalo že mu Bechný pravidelně odváží stavební prvky jeho domova a tak docházelo

k rostoucím sporům až jednou Standa kousl důchodce Bechného do nohy. Proč do nohy bylo jasné vzhledem k tomu že Bechný stál

zatím co Standa ležel.

 

I teď Standa leží a upřeně pozoruje Krákoru jak si tam spokojeně hoví mezi popelnicí a lednicí.

 

Helejse, možná že tak spokojenej zasej nebudeš, když tě vyhodili k popelnicím. Už je asi po tobě taky hovno. Jak je po nás hovno milej zlatej, tak nás vyhoděj a sme v řiti. To víš, tanhle všivej svět se s nikým nemazlí. Seš na hovno tak míg s tebou k popelnici a pak tě vodvezou do spalovny a mě na kremačku a budeme to mít voba v lati.

Krákorovi se moc líbilo že to budou mít oba v lati a tak zvesela zašoupal šuplíkem a zakrákoral.

Jo tak vono se ti to líbí? A asi máš recht. Vysrat na to.

 

Standa se vyhrabal z pod krabice, očistil si špinavou rukou špinavá kolena a narovnal ohnutá záda.

Cifix kámo, to je bolest. Helej se, já teda nevím jak ty ale já ještě na kramačku nemířím. Ještě bych něco popil a pokouřil. Ty už chceš do spalovny?

Krákorovi se líbilo popití i pokouření a tak zvesela zakrákal.

Standa na něj kouká a mne si bolavou hlavu a zase kouká a je

na něm vidět že se snaží na něco vzpomenout a jak ho to namáhání bolí.

Se mě zdá, že sem tě už někde viděl, ne?

Krákora z vesela zaskřehotal a zaklapal šuplíčkem.

Počkej, počkej, kde sem to včera byl?

Standa Zoufálek projíždí svou děravou paměť a nakonec si vybaví trasu U přístavu, V háji, Pinďa, Kuželna a Na růžku končil. Nějakej doktůrek mi tam zatáh malýho panáka vodky a dopil jsem dvě zbylý desítky a pak se mě nějak motal svět a kebulí sem flák do jakýsi kisně... a tak mám takovej vtíravej pocit, že ta kisňa seš ty ale já ti to vodpustím, jelikož a poněváč já sem outlocitnej člověk, ty vole. Helejse, já sem tak outlocitnej, že tě vezmu na vobhlídku toho našeho světa vezdejšího ať se trochu poučíš vo životě. Jo?

 

Standa vzal Krákoru pod paži a vypotácel se nejistým krokem

přes zásobovací parkoviště hotelu Hilton a než se dostal přes silnici na nábřeží, troubení řidičů kteří zmateně kličkovali z pruhu do pruhu ve snaze nesrazit toho vola co leze na silnici mimo přechod Krákoru tak zaujalo že se i on přidal a kvičel nadšením

jak o život. Přešli přes most a zastavili se v jeho půli.

 

Pěknej hicák kámo. V takovým hicáku se to vegetí. To je žrádýlko jenom tak nalehko, lehárko. Ale až zafučí ze strniště kámo, to bude kurva těžký. To už nebudu chrápat v kisně vod lednice. Budu si muset najít nějakou vopuštěnou boudu a nebo budu dělat jako že je vopuštěná a hnípat tam tak dlouho než na mě kápne nasranej měšťák. Bude do mě hučet že přece nemůžu lízt do cizejch chat a ať jdu chrápat do charity nebo do Armády spásy ale já jim seru na jejich charitu a seru jim na jejich spásu. Já sem svobodnej vobčan.

Krákorovi se to moc líbilo a zvesela zakrákal, jako že svobodným občanům fandí a Standa se vydal klátivou chůzí podél tenisových kurtů, pak přes železniční most k nákladovému nádraží a tam vklouzl do dřevěné boudy, kterou zdobila vznešená tabule

s nápisem Sport bar.

Tu tabuli nikdo pro tuhle putyku nevyrobil.

Byla to vlastně bočnice z korby jednoho náklaďáku, který měl tu smůlu že stál tam kde neměl a tak se jeho bočnice přenesená o pár ulic dál stala vývěsní tabulí.

Nápis Sport bar na tuhle saitnu napsal Jara Kadubec. Byl k tomu přímo povolán. Povoláním byl písmomalíř. Mimo tohohle nápisu poslední podobnou práci dělal na Borkách, kde si krátil čas po jedné nepovedené vloupačce. Bachař Staněk, hotový lidumil ho slušně požádal aby si vzal kybl vápna a na zeď u hřiště napsal velkými písmeny že jestli tam bude někdo psát prasárny, tak že mu osobně nakope prdel.

 

V hospůdce bylo horko jako v peci a prázdno. Kníratý pinkl Semenecký, zvaný Semínko čistil upatlané sklenice na víno, do kterých již několik let nic nenalil.

Tady víno nikdo nepije ale kurva sklínky tady mám. Co kdyby si někdo chtěl dát víno? Práší se na ně a já to sklo každej druhej týden pucuju útěrkou jako by se už někdo chystal si to víno dát.

Co ty Staňo, ty by sis víno nedal?

Zaplatíš ho?

Ne.

Tak nedal.

Myslel jsem si to. Co to máš za bednu?

To ti řeknu když mě zaplatíš pivo.

Nechci to vědět.

Děláš Semínko chybu. Za malý pivo ti prozradím tajemství.

Vyžírko. Nejsem zvědavej.

No tak Semáči, ty vůbec nejseš soucitnej. Copak tě to ani trochu nezajímá?

Ne.

Tak já naznačím. Tahle bedna je dost stará.

No a co. Vidím že je to stará bedna.

Ty vole, když je něco starýho tak to je co?

Co?

Boha jeho, ty seš fakt guma. Když je něco starýho, tak je to přece starožitnost, že?

Spíš starej krám, usoudil Semínko ale to už v něm zahlodala zvědavost. Vzpomněl si jak jednou starej Hášek odněkud přinesl

nějakou ze zdi utrženou smaltovanou tabuli a chtěl za ni flašku fernetu a když ho Semínko s tou tabulí poslal do prdele, nějakej chlápek co tu s kámošema hrával fotbálek mu za tu tabuli zacvakal dvě kila jen to mlasklo. Třeba tahle bedna má taky nějakou cenu.

Já toho dědka vojebu a eště na tom vydělám, řekl si moudře.

Hele Stando, tak jo, jedno malý ti natočím.

No ty si tak lidskej Semínko, že bych nad tebou zaplakal.

Standa si ke stolu vedle automatu na cigarety. Krákoru uložil vedle sebe na lavici pod upatlané okno. Semínko dotočil malé pivo a donesl ho ke stolu. Postavil ho před oba návštěvníky a přisedl si.

Tak povídej. Co je to za starožitnej zázrak?

Tak teda poslouchej ty hlavo skopová.

Standa Zoufálek byl skvělý vypravěč vymyšlených příběhů a mistr mystifikace tak že jen ti jeho nejbližší věděli, že jedinou pravdu, kterou kdy řekl je to, že má žízeň a že by se šiklo pokouřeníčko.

 

Jdu takhle kolem těch vilek co jsou za tratí na Vyžlovku a nějakej chlápek nese tuhle kistnu k autu a z vokna té vilky toho chlápka diriguje jeho stíhačka. Furt do něj valí aby s tím šel vopatrně, aby s tím nikde nejebl, že přece ví jakou to má cenu a tak ho furt sekýrovala až ten chlápek tu bednu položí na chodník vedle auta a jde dovnitř a tý svý rachomejtli říká že se na to může vysrat ať si to jde naložit sama, protože von to určitě neudělá tak dobře aby vona byla spokojená a jak tak na sebe štěkají tak se mi tý bedýnky zželelo, že tam tak leží a těm lidičkám na ní vůbec nezáleží a tak jsem jí čapnul a vona ti ta bedna byla tak ráda...

Semínko ze rozchechtal.

Staňo, ty seš takovej vůl. Dyk je to kus dřeva nebo co.

Krákorovi se to moc líbilo, že je kus dřeva a tak zašoupal zvesela šuplíkem a zakrákal. Semínko se po něm zvědavě podíval.

Hele, von je asi fakt rád že je s tebou.

To bych řek že jo. Dyť sem ho vlastně zachránil. Víš co by s ním ti dva udělali. Ti se budou hádat až do soudnýho dne a ten chudák by tam na tom chodníku dočista zblbnul.

Semínko se ke Krákorovi zvědavě naklonil. Můžu se nakouknout do toho šuplíku?

Jasně že jo. A mohl bys mi načepovat ještě jedno malý.

Pinkl se zvedl a odnesl k výčepu sklenici, vypláchl ji a uložil do regálu. Pak vzal štuc a načepoval velké. Hele Staniku, ať vidíš že tě mám rád.

No ty seš zlatíčko. Zoufálek si přitáhl k sobě orosenou krušovickou desítku a lačně se napil. Semínko zatím prohlížel Krákorovi šuplík. Dlaní hladil jeho dřevěné tělo a hodnotil co by to tak asi hodilo a jak by se to šiklo právě teď, když se blíží termín platby alimentů, které mu soud určil.

 

Tak jo Staňo, dem do toho. Mám jednoho známýho zastavárníka, ten se na to mrkne a řekne nám co by to koštovalo. Stav se tady zítra vodpoledne, řekněme třeba kolem třetí a esli to něco hodí, tak tu na tebe bude čekat flaška finský vodky.

Zoufálek hluboce vzdechl. Život je skvělej.

Pak dopil a zvedl se k odchodu.

 

Semínko si Krákoru postavil na židli vedle výčepu. V tuhle hodinu sem nikdo nechodil. Nuda v lokále přešlapovala z nohy na nohu a mouchy usedali na upatlané stoly s takovou letargií, jako by pro ně byl pohyb po světě našem vezdejším utrpením.

To víš kámo, prohodil Semínko ke Krákorovi, je to votrava takovýhle kšefty. Člověk by si řekl že když je venku hicák, že všichni budou žíznit a polezou do hospody jako k poslední pomoci nebo jako odsouzenci před popravou. Představ si takovýho vodsouzence když má vykřiknou svoje poslední přání, ne milost, jsem nevinej, chci se ještě naposledy pomilovat s nějakou šťabajznoou ale zařvou z celej plic: pane vrchní, kde ste s tím pivem, mám žízeň jak vembloud a já dočepuju vorosenou hladinku a tomu vodsouzenci ji naservíruju a von to vyblajzne a rukávem si votře pěnu z huby a kejvne na kata, tak můžeš hóšo.

Dyž se ale rozhlídneš vokolo tak co vidíš? Sme tady fakt jenom my dva a já se tě ptám kurva, jak je to možný a ty se asi taky tomu divíš a já ti to teda vysvětlím jak to je. Tak poslouchej.

Jedni v tom hicáku támhle vedle hrajou tenis a nohec a až skončí

tak si daj maximálně brču, protože na parkovišti maj svý káry

a tak po tom špílu nasednou do těch svejch rozpálenejch plechovic

a přesunou se do procesu a další sedí někde v rachotě a ti co hovno dělaj tak hnípou doma na prdelích a je jim tam hic a tak furt nadávají na to horko a že by sem zašli se vochladit je vůbec nenapadne. Víš kdo sem zajde? Leda tak nějakej zoufalec jako je ten Staňa Zoufálek. Ale počkej po setmění, až se venku trochu vochladí a voni se sem navalí a zahulej mě to tady že by se jeden z toho posral a všichni budou hulákat na sebe i na mě a já už budu za celej den úplně našrot.

Místo zaslouženýho vodpočinku se tady z toho zvencnu. Tak to je milej zlatej. Zvencnu. Všichni vypadnou po desátý a já to tady budu gruntovat do jedenácti a domů se dostanu půlnočním rozjezdem. Usnu v jednu a probudím se na voběd a to je tak dennodenně. Že se na to nevyseru. Můžeš mě říct proč se na to nevyseru?

Krákora výčepního poslouchal velice bedlivě a zaradoval se že se na to Semínko nevysere i když sám neví proč a že každý večer po setmění uspokojuje touhy svých hostů a ti odchází domů spokojení a proto se další večer zase rádi vrací.

Jo máš recht. Kdybych to dělat nechtěl, moh sem klidně jít makat někde do fabriky na tři směny nebo skladníka někde do supermarketu nebo za pár šupů v černým kvádru šlapat jako vostraha po chodbách bůhvíčeho. Tak co kurva chci že?

Krákora zašermoval šuplíkem a zvesela zakrákal.

Když za Semínkem zaklaply dveře bytu a rozsvítil v předsíni svého jednopokojáku v oprýskaným pavlačáku na kuchyňských hodinách proti dveřím bylo čtvrt na dvě.

Dneska se to extra protáhlo kámo, povzdechl si Semínko

a postavil Krákoru na umakartovou kuchyňskou židli. Z lednice vytáhl talíř se sýrem a kusem točeňáku a za dvířek lahváč. Na lince se povaloval mezi drobky okoralý rohlík. Semínko si to všechno odnesl vedle do cimry s oknem do ulice a svalil se na postel. Chvilku civěl do stropu, na kterém světélkovala čmouha rudé barvy z protějšího hampejzu a prozářená sepraná záclona v okně vykreslila na stropě ornament. Než si Semínko vzpomněl co mu ten ornament připomíná, v botách a oblečený ležíc na zádech usnul.

V dalších dnech se Semínko vracel domů dřív. Hosty kvindoval z lokálu fofrem a pak švihal na autobus. S úklidem se nezdržoval.

Klidně ho zvládne před otevíračkou. Doma ho čekalo útulné naslouchání a tak seděl večer co večer u kuchyňského stolu nebo na gauči v obýváku a mlel historky ze svého posraného života až se Krákora rozkrákal.

 

Tloukl šuplíkem jako divý v nadšené euforii, jak je ten člověk úžasný, co prožil a jak je to fajn, když se může pořádně vykecat.

 

Jednou takhle kolem třetí ráno se Semínko dopracoval k zjištění

že je vlastně totální idiot, když si nechává Krákoru doma. Kdyby si ho vzal do práce, mohl by s ním tlachat v klidu až do osmé, než se začnou slízat štamgasti.

Jasně že. Zítra tě kámo beru zase zpátky do rachota a pěkně si to užijem.

Další den si Semínko uložil Krákoru na chlaďák od Algidy

a žvachtal až se Krákora mohl umlátit. Pod výčepní pult ho schovával jenom když dorazil na malý pivo a na výzvědy Staňa Zoufálek.

Jasně Staniku že na tom makám. Tu bedničku sem svěřil jednomu machrovi co dělá to restaurování aby za to bylo víc krupice a jak to bude v cajku kámo, tak to pudem ne do zastavárny ale rovnou do nějakýho toho starožitnictví a bude z toho ranec jen to hvízdne.

Staniku, možná z toho budou dvě flašky vizoura. Co tomu říkáš kámo?

A Stanik si to pochvaloval. I když se ta věc táhla, chuť vizoura na Zoufálkově patře neslábla.

 

Čas plynul a plynul by stejně kdyby se jedné noci chlapi v hospodě neseprali kvůli fotbalu. Celkem vzato se nic moc nestalo, jenom jeden letící krygl zasáhl Semínka do čela a když sanitka nakládala pár zraněných hochů, mladý doktor Zemánek nabídl Semínkovi ošetření. Ať se obtěžuje k autu, že mu tu rozbitou hlavu trošku vyspraví. Když za pět minut nato se Semínko vracel do lokálu se zafačovanou hlavou, aby uklidil tu spoušť, Krákoru pod výčepním pultem nenašel.

 

Garážmistr Technických služeb Jarda Šulaj měl ve své kanceláři pár unikátních krámů, které svým chlapům po svozu odpadu proplácel v naturáliích. Měl totiž bráchu v Uherském Brodě, kterýžto kraj jak známo oplývá trojím bohatstvím a to slivovicí, vínem a zabíjačkou. Když se našlo něco co vypadalo jako možnost jak to směnit na flašku domácí kořalky, litřánek domácího vinka nebo jelítka a jitrničky, popřípadě ovárek nebo klobásky z domácí zabíjačky, tak nemeškaly a Jardu v jeho kanceláři navštívily.

 

Hovorka, co jezdil Wilsonku zaklepal toho odpoledne na dveře kanclíku.

Brýden šéfíku, bych tu něco měl.

Ukaž! rozhodl garážmistr.

Hovorka s monoklem na pravém oku položil na stůl potrhaný modrý plastový pytel a vytáhl z něj Krákoru.

Co to je? zeptal se garážmistr.

Nějaká bedna, usoudil Hovorka.

Hm řekl Jarda Šulaj uvážlivě. Vypadá to tak na dvě jalítka a pulčák slivovičky.

A nemohly by místo těch jelítek být klobásky? licitoval Hovorka.

Klobásy teď nemám ale jestli si počkáš, tak jedu za dva týdny k bráchovi.

Jo pane mistře, to já si klidně počkám.

Fajn, usoudil garážmistr a vyndal ze skříňky půllitrovou láhev

domácí slivovice z Uherského Brodu.

Moc děkuju mistře, řekl Hovorka a s flaškou v ruce vycouval

z kanclu.

Tak se ukaž co jsi zač, pousmál se Jarda.

 

Krákora se pěkně vyjímal na krajkovém ubruse, který Jarda Šulaj získal od uklízečky Hoškové. Pokoj ve druhém patře činžovního domu na Janovského měl okna do rušné ulice. Rachot aut a tramvají a vyzvánění z kostela svatého Antoníma Paduánského harmonovali s rozpraskaným obrazem bohorodičky a soškou secesní tanečnice, která původně byla součástí stolní lampy. Stěnu zdobila smaltovaná tabule s rudým nápisem Leninova ulice,

jejíž rohy byly roztrhány překotným sundáváním z nároží ulice věků minulých a věky budoucí připomínala skleněná koule

věštící dobrou budoucnost pro Jardu Šulaje, jelikož bude-li zachována moravská cesta a její hojné zdroje, pak i Jardova vášeň

kterou ovšem nesdílela jeho žena Maruška, která proto nebyla do Jardova pokoje vůbec vpouštěna, tedy ta vášeň v hledání krásy tam, kde ji jiný neviděl, bude zachována.

Podívej se, ukazoval Jarda Krákorovi svoji sbírku, tady ty hodiny našel jeden popelář normálně stát u kontajneru. Opravdu nechápu jak někdo může takový skvost vyhodit. Nešli ale když mám hodiny které nejdou, nedám je přece ke kontajneru ale k hodináři.

Nebo se podívej tady na ten sokolský kroj. Ten byl v jedné popelnici v Nuslích. Samozřejmě chápu že se bývalý majitel pravděpodobně do těch šatů asi už nevešel ale je to důvod k vyhození?

Krákora uznal že není a souhlasně zavrzal šuplíkem.

To jsem rád že se mnou souhlasíš, usmál se Jarda. Lidi vyhodí kdeco. Já chápu že byt není nafukovací a tak že se časem musí něčeho zbavit ale k tomu přece slouží bazary a sběratelské burzy. Odloží tam pro ně nepotřebné věci a někdo jiný kdo je považuje za potřebné je zaplatí a odnese domů. Směna, rozumíš?

Krákora rozuměl.

Mohli by za ty svoje věci něco dostat. Vždyť já za ně taky dávám nějakou hodnotu. Jasně, jsou to naturálie ale ten můj brácha ten proviant taky nedělá zadarmo a tak každá ta věc jak je tady vidíš má i teď svoji hodnotu. Moje žena si myslí že jsou to staré krámy. Šunt na hovno, tak tomu říká. Ale já vidím krásné věci. I ty se mi moc líbíš a já si myslím že jsi opravdu krásný exemplář. Retro skříňka. Když se na tebe podívám, jako bych vyděl ty léta zpět, když jsi byl plně funkční. Možná si stál někde u zrcadla a nějaká městská dáma v tobě měla hřeben stuhy do vlasů, sponky a snítku levandula a balíček převázaných dopisů. Nebo jsi stál někde v předsíni a v tobě odpočíval kartáč na šaty a krém na boty.

Hnědý a černý a svazek náhradních tkaniček do polobotek.

A možná v tobě ukrývaly domácí poklady, šperky, finance na činži, na dovolenou i na pohřeb. A nebo pečlivě opatrované doklady, křestní a oddací listy, školní vysvědčení, výuční listy a úmrtní oznámení. Jsem rád že tu jsi se mnou, řekl Jarda a usadil se do křesla, které získal od kontajneru u Strahovského kláštera

a které mu za láhev domácí slivovice zrekonstruoval bratr Aloise Pezolda Leopold ve své dílničce na Újezdě.

Krákora měl radost že měl Jarda radost a tak se oba usmívali

a Krákora do toho usmívání jemně klapal šuplíčkem. Znělo to jako když jde žena ve střevíčkách s podpatky po dřevěných schodech a pokojem se mísí ten Krákorův klapot se zvonem od svatého Antonína Paduánského.

 

Když Jarda Šulaj v pátek odpoledne nakládal věci do své obstarožní Felície s prorezlými plechy u zadních dveří,

přibalil mimo keramické sošky svatého Urbana, který se bráchovi do sklípku jistě bude hodit i jihočeský krajkový přehoz s vyšitými jitrničkami a koláči pro švagrovou a pro dědu berlu se slonovinovou rukojetí a vypáleným nápisem Na Bělehrad.

Na přední sedadlo položil opatrně Krákoru a přepásal ho bezpečnostním pásem, protože člověk nikdy neví, potom usedl vedle něj, zařadil jedničku, pak dvojku a trojku, vyjel na dálnici,

pak hned čtverku a pětku a pak přeředil na čtverku a nakonec na trojku a dvojku a v koloně prosvištěl městem.

 

První zastávku si udělal u Bělčic, kde na benzince natankoval za tisícovku Natural a vyrazil na další cestu.

Teď se nám to pojede, pochvaloval si Jarda a sledoval měřák paliva s uspokojením. To nám vydrží tam a zpátky budeme tankovat až někde za Brnem.

Krákora měl velkou radost že až za Brnem a tak si spokojeně klapal šuplíčkem.

Jarda chvilku poslouchal z autorádia reklamy a když se nedočkal libých tónů ani po pěti minutách, rádio vypnul.

Raději si pobrukoval a pohvizdoval a nebo si povídal s Krákorou.

Druhou zastávku si udělal u Humpolce. To už prostě musel.

Čůrat se mu chtělo už u Lokte ale říkal si že to ještě vydrží.

Ale teď už to fakt nešlo. Snědl si pak sekanou, kterou mu žena dala mezi dva chleby a k tomu jeden rychlokvašák.

Ryhlokvašáky vždycky nakládal můj tata, poučoval Krákoru Jarda. Dával je do tří a pětilitrovek s koprem a vinným listem a přidával tam i mladé listy křenu. Potom ty oharky zalil lákem, který dělal podle svého taty a dal tam kousky dýh, aby držely ty oharky potopené. Když pak byly hotové, dával si je k chlebu se sádlem. To sádlo si také škvařil sám. To byla, podle něho mužská práce. Mamina doma dennodenně vařila a jinak všechno ze zahrady zavařovala a nakládala ale byly práce, které směl dělat jenom tata. Nakládat a udit maso, lisovat víno, pálit kořalku, krájet špek, dělat sádlo a škvarky, samozřejmě zabijačka a také nakládání kvašáků. Na to si nedal šáhnout, rozumíš?

Krákora rozuměl.

Třetí zastávka na sebe nedala dlouho čekat. Pávovský motorest mu přišel vhod. Není jisté, jestli byl na vině ten rychlokvašený okurek

nebo sekaná ale na záchod to stíhal tak tak.

Když znovu sedal do auta, řekl Krákorovi uf, to jsem si oddychl

a pak vyrazil na další pouť.

Cesta do Brna uběhla rychle. Na benzince u Troubska si koupil chladicí kapalinu, dolil a ochladil rozpálenou Feldičku a vydal se průjezdem přes Brno dál k Vyškovu a Kroměříži.

 

Teď jsme přejali kolem Nezamyslic, upozornil Jaroslav Krákoru.

Odtud pocházela moje maminka. Byla dcerou místního výpravčího a můj tata tudy jezdil jako topič když mu sebrali pole a vinohrad.

Za Hulínem se dali k jihu na Napajedla a Staré Město.

Můj tata byl původně z Hradiště ale na penzi se přestěhoval k bráchovi do Brodu. Brácha se jmenuje Venca a pracuje na radnici.

Má svůj sklep i vinohrad a taky trnkový sad. Jeho žena je řeznice. Až ji uvidíš, vypadne ti šuplík kamaráde.

 

Krákora se radoval a těšil na Jardovu švagrovou i na to jak mu vypadne šuplík.

Do Brodu dorazili se soumrakem. Venca stál před vjezdem do garáže, pokuřoval a čekal na návštěvu z hlavního města.

Tož Jarošu vítaj.

Bratři se vřele objali.

Jak je v Praze?

Nepřijel sem z Prahy abych ti vykládal jak tam je ale abych se dověděl jak je tady, zasmál se Jarda.

Tož to ti povím že tady to stojí za stejné hovno jako v té tvé Praze.

Všeckého je míň a všeci po mně chců víc.

Tak se na to tady vyser a dej se v Praze k popelářům. Budeš v balíku natotata, ujišťoval ho Jaroslav.

Tož Jarošu já su v baliku, v tom problém néni ale nejsu na tom tak

jak sem býval. Aj to zdravíčko je v řiti. Místo litřánku si dám dvě decka, místo fláku uzenýho enem plátek, ovárku kúsek a slivovičky stopičky. Úplatky místo statisíců desítky, místo Malorky Chorvatsko, místo sexuálních orgií sem tam šmajchl.

Tož vidíš jak to je.

A je ti špatně? ptal se Jaroš.

Houby je mě špatně. Mám sa jako prase v žitě, enem kdyby mě ta moja strá furt nenasírala.

Aha, tak proto nás vítáš před barákem?

Ani vidět ju nemožu. Furt něco má, furt sa jí cosik nezdá, furt po mě cosik chce, abych jenom kolem ní lítal.

Jarda zatím vyklízel věci z auta.

Tož kurňa, to je svatý Urban, potěšeně nahlížel Venca. Do sklípku bude pěkný. A ta berla je pro koho? vyzvídal.

Pro dědu přece.

Ten tě s ňů akorát tak přetáhna.

Šak uvidíme, usoudil Jaroš.

A co to máš tuto ve předu? vyzvídal Venca.

Tak to je něco jako společník na cesty. Spolujezdec lepší než autorádio.

Tož to kecáš Jarošu. S bedničků si asi nepokecáš.

Budeš se divit ale pokecáš.

Venca chtěl něco namítnout ale to už se otevřelo okno v prvním patře a vykoukla z okna ruka s cigaretou.

Tož pudete dovnitř nebo budete kecat venku? Já tady hepím jak žaba a vy tam dole třepete hlupoty.

Už dem tato, zavolal Venca nahoru a sebral bráchovu kabelu s oblečením.

V jídelně seděl děda Šulaj s cigaretou v jedné ruce a popelníkem ve druhé.

To je parádní kousek, pochvaloval si děda a prohlížel berlu opřenou o stůl. Takovou míval starý Gajdůšek, co se vrátil z první války bez nohy. Hlídával v bůdě na vinohrádkách a z flinty střílal na špačky.

Od sporáku se do jídelny otočila zpocená tvář, která patřila zpocenému tělu a to zpocené tělo patřilo řeznici Maruně, která svým tělem vyplňovala celou kuchyňku.

Ukliďte ze stolu ty krámy. Bude večeřa.

Jarda se k ní přitočil a podal jí jihočeský přehoz.

Tož to je pěkný kúsek, ten si dám do krámu.

Jarda dostal mlaskavou pusu až se Krákora údivem zakýval na svém místě na gauči v rohu pod oknem.

Ta sedla, zhodnotil to děda.

Šak je to hodný hoch a ne jak někdo, zahrozila Maruna na svého muže.

K večeři byl kohout na víně.

Šak ně ta sviňa každé ráno srala, vysvětlila Maruna švagrovi.

Až přijedeš z Prahy příště, bude na víně ten tvůj pitomý bratr

ujišťovala Jaroslava švagrová. Ten ňa nebude dlúho srať. Čapnu ho za křídlo a krkem zakrútim.

Krákora se tomu zaradoval, že je domácí paní tak při síle, zvesela zakrákal a zatloukl šuplíkem. Maruna se po něm ohlédla, pak se k němu dokolébala, čapla Krákoru do svých silných řeznických rukou a odnesla si ho do kuchyňky.

 

Alespoň někdo tady má cit a porozumění s nebohů žensků, řekla a zavřela dveře.

 

Té noci Jaroslav špatně spal. Brzy ráno se vkradl do kuchyně

a Krákoru, který stál vedle mikrovlnky, si odnesl k sobě do pokoje

a pak ještě spokojeně usnul.

 

V neděli po obědě se rozloučil se švagrovou, tatu poplácal po rameni a s bratrem sešli ke garáži. Do kufru auta naložili šest púllitrových lahví domácí slivovice, osm lirtových lahví bílého veltlínu a šest litřánků modrého portugalu. Igelitku s klobáskami a jitrnicemi si dal Jaroslav na zadní sedadlo a Krákoru na místo spolujezdce.

Tož Jarošu dobře dojeť a nezapomeň že tu budeme mít hody

tož přijeď aj se ženů ať si takej cosik užije.

Bráchové se objali a Jaroslav vyrazil na zpáteční cestu. Tentokrát jel po staré na Bučovice a za Slavkovem se napojil na dálnici.

Tankoval za Velkým Meziříčím a pak už jel bez zastavení až do Prahy.

Za Hlávkovým Mostem zabočil na Heřmanku a pak za rohem zaparkoval před domem. Nejdřív vytáhl z kufru basu bílého a odnesl ji do chodby, pak se vrátil pro červené a nakonec z kufru odnesl i slivovičku. Zabouchl kufr a ze zadního sedadla vzal objemnou igelitku s proviantem a zanesl ji ženě aby to dala do lednice. Když se vracel k vozu pro Krákoru, zelo přední sedadlo jeho feldičky prázdnotou. Jaroslav se rozhlédl prázdnou ulicí a ucítil stejnou prázdnotu i v sobě.

 

 

Ani nyní to už nebyl Krákora ale Zatracenej krám, za který v zastavárně určitě trhnu nějakou tu kačku a tohle pěkné jméno, které se Krákorovi moc líbilo, mu dal Salajka, individuum štítící se práce, který Krákoru včera šlohl z auta. Možná by šlohl i celé aut, kdyby měl řidičák ale takový blb, jako byl Salajka by nikdy řidičák neudělal, mimo jiné i proto, že by za to musel zaplatit. Kdyby se dal řidičák i s celou autoškolou čmajznout, měl by jich Salajka na rozdávání. A taky by se auto po zastavárnách těžko prodávalo. Stačí pomálu, říkal si a tak tu věc staví na pult zastavárny a zrovna si tak myslel, kolik mu za ten Zatracenej krám zastavárník vysolí když do krámu vešli dva černí a povídají, že to je teda fakt klika, že toho hajzla Salejku natrapírujou hned v první zastavárně a že už u nich na direkci sedí jeho kumpán, co spolu vykradli školní sklep na Dolním náměstí a když kladli Salajkovi ruce na ramena, zastavárník rychle sklidil Krákoru pod pult, aby ho černí neodnesli jako nějaký ten kerpus nebo delikty nebo co to.

 

Krákora měl velkou radost, že si ho pan zastavárník tak hledí a obhlédá a hodnotí a také se mu moc líbilo, když zastavárník nahlížel do šuplíku a proťukával dno a zadní stěnu a obzvlášť byl nadšený, když na jeho zádech přibyl lepící štítek s číslem 400,-Kč.

Zastavárník prohlídku prováděl skutečně důkladně.

Co je tohle za divnou skříňku, říkal si. To vypadá jako nějaká kouzelnická rekvizita někdy z první republiky. Co když je někde něco uložené, co by mohlo mít nějakou cenu? Ale co, sběratel starých krámů po tom šáhne jako divý.

Postavil Krákoru na polici vedle kufříkového gramofonu s klikou, vyloženého rudým sametem. Zastavárník mrkl ke dveřím a potom otevřel pokladnu a přepočítal dnešní tržbu.

Jo, tak to by bylo. Mám na nájemný a na gáblík taky. Kdybych měl takový den jako dneska pořád, mohl bych se za nějakých čtyřicet, padesát let nastěhovat do vlastního bytu, oženit se, mít děti a každý den ráno snídat čerstvý rohlíky a bílý kafé. Ideální stav, jak se neoběsit.

 

Krákorovi se tahle úvaha tak zalíbila, že spokojeně zašoupal šuplíčkem a zakrákal s vědomím, že se zastavárník neoběsí.

To je fajn, že?

Zastavárník zastrčil šuplík starobylé pokladny a sedl si do křesla, které nemělo polstrování, jen podkladové popruhy a aby to tak netlačilo do prdelky, podložil si ji starým, od molů prožraným, svetrem.

Tak jo, já ti to teda řeknu, když seš tak nadrženej, řekl zastavárník a pohodlně se opřel. To víš, že mám taky svoje sny. Nejenom mít vlastní byt ale třeba bych chtěl být motorkářem a na takové nějaké té nadělané mašině si to bublat evropskejma silnicama a taky bych chtěl bejt kapitánem na nějakým malým parníčku nebo jachtě a brázdit pobřeží středozemního moře a nebo bejt pinklem na nějaké horské boudě někde v Alpách a dávat na stůl před lyžaře horkej punč a koukat se tím voknem ven, na ty zasněžený štíty a nebo jezdit s obytňákem po všech tech divech světa, klofnout nějakou bohatou vdovu, co má někde v Anglii takovej ten starej kamenej zámek a nebo být vinařem někde v Itálii, sedět na terase pod pergolou a pocucávat červený, k tomu kus sýra a koukat se do údolí...Jo, vysrat.

Zastavárník si z termosky nalil teplou vodu do kelímku.

Víš, kde sem byl nejdál? Tady za městem v jedný chatě, kde jeden můj kámoš pěstuje marjánku. Potřeboval to pokopat a zalít, když ho zašili a tak jsem tam jezdil dvakrát do tejdna zalívat.

Krákora měl radost, že je zastavárník tak vstřícný a pomohl kamarádovi v nouzi a tak povzbudivě zakrákal.

Jasně, já vím. Chceš říct, že si za to můžu sám, žejo, jenomže já, milej zlatej, žádnou jinou alternativu nemám. Nic neumím, nic nemám, nevím, co bych mohl dělat, abych si vydělal prašule alespoň na lístek někde k moři. Sbalil bych si spacák, deku a celtu a sed bych na bus někde na Jadran a tam bych se došoural na nějakou tu maličkou plážičku, kam nikdo nechodí a seděl bych u toho moře a čučel do té vody...a stejně nevím, co bych tam dělal. A stejně nevím, co bych vlastně ze všech těch svejch snů chtěl nejvíc. Jsem úpně v prdeli.

Krákora otevřel šuplík a zase ho zaklapl a vypadalo to, jako by si zívl a nebo se jenom tak pousmál.

Já všechny ty věci, co sem vo nich tady žvanil, viděl jenom ve filmech. Bytná má bednu puštěnou porád. Sedí v kuchyni a čučí na ni a já, abych se nepic, tam sedím taky, hulím její cigára a piju její kafé. Vo světě vím houby, milej zlatej. Velký kulový.

Zastavárník se napil teplé vody z termosky a mlaskl.

Je to všechno na hovno ale cítím se nějak líp, když vo tom mluvím.

Krákorovi se to moc líbilo a říkal si, že je dobře, že ta bytná není doma sama a že ten pan zastavárník jí dělá společnost a jak se tím zjištěním rozveselil, zaklepal radostně šuplíkem a zakrákoral tak, že se směnárník rozchechtal, vzal Krákoru do náručí, zatočil se s ním po krámu a nakonec jej uložil do ušmudlané výlohy na čestné místo.

 

Když večer zastavárník zamykal vchodové dveře, na chvilku se zastavil před výlohou, díval se na Krákoru, pak znovu odemkl dveře, vyndal ho z šedého podstavce a vynesl na ulici.

Pak zamkl dveře, vzal Krákoru pod paždí a vydal se k domovu.

 

Moji pátou knihou je Alenium. Je to kniha pro děti ale víc asi pro dospělé.

 

Předmluva, která je o tom, jak to je, nebo vlastně o tom, jak si myslím, že to je, ale když mám mluvit sám za sebe, tak jsem si naprosto jistý, že jsem si jistý, jak to je a nebo také ne.

 

Když někdo píše o Alence, je zřejmé, že se jakýmkoliv způsobem odkazuje ke knížce Alice\'s Adventures in Wonderland, kterou Lewis Carroll, vlastním jménem Charles Lutwidge Dodgson napsal v roce 1865. Matematik, který píše pohádky musí mít pořádnou motivaci. Pro Charlese to byly dcerky Henryho George Liddella, hlavně jejich Alice.

Fotografoval je, vozil na lodičkách a přitom si vymýšlel bláznivé příhody pohádkové Alice. Alice Liddellová byla zrovinka tím chtivým děvčetem, co chce mít všechno a hned a tak Charlese dostrkala k tomu, aby jí ten příběh napsal.

U Charlese se spekulovalo o jeho možné náklonnosti k holčičkám. Je to možné, já ale znám ty stárnoucí muže, které trápí ten přetlak potlačeného, nedožitého, nedosněného, předčasného ukončení dětství. Máme v sobě ještě tolik nápadů a chuti být dětmi, létat bez křídel, když jiní tvrdí, že to nejde, čarovat a vyčarovat si všechno, prostě všechno a potom sedíme někde v činžáku na schodech, vedle nás se krčí prcek s koleny u brady a my popisujeme to naše poslední setkání se skřítkem domácím dole u popelnic a co nám vyprávěl o vodníkovi, který bydlí v našem koupelnovém sifonu a ten prcek nás napomíná, „ale strejdo, žádní skřítci ani vodníci nejsou, to je jenom tak“ a my se bráníme, „né, oni jsou, fakt, dopravdy.“ Je to náš svět, na vzdory té dětské skepsi. A dítě možná znejistí. Co je tedy pravda? To co říkají jedni dospělí nebo to co říkají jiní dospělí?

Lewis Caroll měl tedy svoji Alici. Nevím, proč ji kdysi dávno nějaký překladatel sebral její jméno a dal jí jiné, z Alice udělal Alenku.

Ona to ve skutečnosti není skutečná Alenka. To já mám tu svoji skutečnou Alenku. Není to holčička ale žena, moje žena, tehdy, když jsem tuhle knížku začal psát byla ve věku něco mezi čtyřicítkou a padesátkou.

Ano, obdivoval jsem se imaginaci filmařů, kteří se odhodlali Alici převést do vizuální podoby a určitě mně tato vizualizace také inspirovala, ale já jsem doopravdy nikdy nechtěl psát o Carollově Alici. Já jsem měl svoji Alenku a vžíval jsem se do těch jejích dětských let, do let, která mně byla skryta. Byl jsem to však já, tou malou Alenkou, která stojí před zrcadlen a vytváří si svůj svět v oblečení svých rodičů. Která holka si někdy nenazula maminčiny lodičky a nešmudlala si po puse maminčinu rtěnku? Je to ta naše snaha, náš spěch už už být dospělí. Vidíme naše dospělé vzory a chceme také dosáhnout velkých hrdinských skutků.

 

Alence ožívají předměty, když nemá kolem sebe živé bytosti. Dává jim vlastnosti. „Ty budeš ten protiva, ty můj úhlavní nepřítel, ty můj rádce a ty zachránce anebo já zachráním tebe. To podle toho, co mě zrovna napadne.“

Ano, pádíme do dospělosti jako splašení, abychom v dospělosti mohli snít jako děti. Tahle knížka není pro děti, stejně jako nebyla ani Carollova Alice, Exuperyho Malý princ nebo Swiftův Gulliver. To jsou knihy pro nás dospělé, abychom znovu objevili v sobě naše vnitřní dítě, když nás dospělý život udolává, zmáhá, sráží na kolena, ničí, degraduje. Být na chvilku dítětem pomáhá. Je to pro dospěláka relax. Hrdinské činy za nás na chvilku konají hrdinové z povolání, kteří se za nás utkají se zlem života a prosím pěkně zvítězí, jelikož chceme, aby zvítězili, stejně jako chceme v tom našem reálném životě zvítězit i my. Chceme vědět, že vítězství je možné. Když to zvládne malá Alenka, tak to dozajista zvládneme i my velcí.

 

Ano, přeji nám všem, aby Alenka svůj boj s časem vyhrála, aby svůj úkol zvládla dřív, než se vrátí rodiče z divadla nebo kina a rozmetají její příběh, její sen, do příkazů vyčistit zuby a spát!

Věnování

 

I když v předmluvě se zmiňuji, že tahle knížka nebyla psána pro děti, věnuji ji právě dvěma dětem a to Lauře Návratové a Danielu Holoubkovi, nejen proto že jsou mými vnoučaty, ale možná proto, aby nezapomínaly na svoje dětství ani nyní, když jsou ještě dětmi, ani později až budou dospělí.

 

Poděkování

 

Především děkuji svojí ženě Alence, která byla první čtenářkou této knížky a jejich postřehů a rad si velmi cením.

To ona je po léta moji můzou, trpělivě mi opravuje v textu chyby a překlepy a chválí mě.

Děkuji také dcerám Klárce a Dominice, které mi zapůjčily domek na kopci Hády s nádherným výhledem na Brno, kde jsem mohl tuto knížku dokončit.

 

 

Kapitola první o tom, jaké to je být sama doma.

 

Alenka se nudila. Byl srpnový podvečer. Sobota.

Chvilku se procházela po stropě jako moucha, ale když se jí zamotala hlava z toho obráceného chození, řekla si, že zkusí něco jiného.

Přinesla si z kuchyně jahodovou zavařeninu a ponořila do ní lžíci. Přilétla vosa.

„Necháš toho?“

Ale vosa kdepak. Znáte vosy. Jak jednou ucítí jahodovou zavařeninu, jsou ztraceny. Ta vůně.

To lze pochopit.

Alenka to chápala.

„Ano, chápu to ale zavařeninu ti nedám.“

„Dáššš,“ bzučela vosa.

„Nadám, moje je.“

Vosa dorážela. Alenka vyndala lžíci ze sklenice a víčkem sklenici uzavřela. Lžíci chtěla olíznout a umýt. Vosa se chytla lžíce.

„Takhle ji nemůžu olíznout. Bodla bys mě.“

„Bodla,“ řekla vosa zlomyslně.

Alenka vzala lžíci a položila ji na otevřené okno.

„Tak si lízej, malá.“

Vosa se ušklíbla. „Malá?“

Dala se do lízání zavařeniny. Jen chvilka stačila a přiletěli zvenčí další vosy. Hotový boj o zavařeninu.

„No jenom se neperte, máte toho dost. Takové malé, a tak se perou. Že vám není hanba.“

Kdepak. Nebyla.

Alenka si nasadila dědovy brýle.

„Přečtu si noviny.“ Kdepak, přes tyhle brýle to nepůjde. Bolí z nich oči.

„Nechce se mi číst. Půjdu na procházku.“

Alenka vstala z pohovky a přešla do předsíně. Vzala za kliku.

„Kampak?“ zeptaly se dveře.

„Ven bych chtěla.“

„Kam ven?“

„Jen tak, na zahradu.“

„Venku je horko,“ protestovaly dveře.

„To nevadí, vezmu si slunečník.“

„To nepůjde.“ Zavřené dveře byly velice vážné. Vážné a přísné. Tvářily se zeleně.

„Prosím, prosím. Šla bych do stínu pod strom.“

„Kdepak. Vyloučeno!“

„A pročpak prosím, pročpak ta přísnost?“

To se do besedy v předsíni přidalo růžové paraplíčko.

„Vyloučeno,“ řekly rezolutně dveře.

„Snad nebude tak zle,“ přidal se kartáč na vlasy.

„Bude zle a možná ještě hůře,“ prohlásil zouvák na boty.

„Ale proč?“ Alenka tomu nerozuměla.

„Proto. Tedy abychom byly přesné, tedy naprosto přesné, proto, že je zamčeno,“ řekly dveře.

„Aha,“ řekla Alenka.

„Hm,“ souhlasně zamručel zouvák.

„Tak to chápu,“ přidalo se růžové paraplíčko.

Černý krém na boty se v poličce tvářil temně.

„To mě mrzí,“ ozvala se tatínkova čepice pověšená na věšáku. „Moc mě to mrzí. Asi jste se slečno moc těšila. Chtěla jste se jistě projít po zahradě a nadýchat se čerstvého povětří. Mladým dívkám procházky po zahradě svědčí. Proto je mi obzvláště líto, že nemůžete ven. Soucítím s vámi, slečno,“ rmoutila se čepice.

„Nic si z toho nedělejte,“ řekla čepici Alenka. „Mně se již na procházku nechce.“

„Aha?“ Čepice se na věšáku nechápavě zavrtěla. „Tak proč tolik křiku?“

„Nikdo prosím nekřičel,“ protestovala Alenka.

„Křičel, nekřičel, bylo kolem toho spoustu zmatků. Zmatky nemám ráda,“ řekla čepice.

„Děkuji za poučení a omlouvám se vám za ty zmatky,“ špitla Alenka.

„To nic,“ zakončila čepice velkoryse rozhovor.

 

Alenka přistoupila k zrcadlu.

„Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je na světě nejkrásnější.“

„Já,“ řeklo zrcadlo.

„Hm. A co já?“ zeptala se Alenka.

„Ty? Jen se na sebe podívej. Stuhu ve vlasech máš napůl rozvázanou, na zástěrce a na bradě vidím jahodovou zavařeninu a sukýnka je pomačkaná až hrůza. A to jsem mluvila jenom o oblečení. Když se na sebe podíváš pozorně, zjistíš, že nosík je poněkud nahoře a oči jsou tak velké, že zbytek tváře není skoro vidět. Alespoň že vlasy ti kryjí příliš odstávající uši. A měla by ses učesat. Čistila sis ráno zuby? Trochu o tom pochybuji.“

Zrcadlo se odmlčelo a pohlíželo na Alenku kritickým pohledem.

Alenka se na sebe podívala do zrcadla a protože se sama sobě líbila, odbyla nafoukané zrcadlo.

„Tady vidím madam, že máte poněkud oloupaný rám a tady ty flíčky v rohu, tomu se říká slepnutí. Říkal to můj dědeček a ten tomu rozumí. Myslím, že to nezachrání ani to, že se do vás dívá někdo tak krásný, jako jsem já,“ řekla Alenka a otočila se k zrcadlu zády.

Zrcadlo vykřiklo zděšeně, „Já slepnu, já slepnu, katastrofa!“ , ale to už Alenka zamířila do ložnice, kde ve skříni bylo tolik roztodivného oblečení jako by se do jedné skříně vešel celý svět.

 

 

Kapitola druhá o tom, jaké to je být v kůži těch druhých

 

Na vnitřní straně dveří bylo jiné zrcadlo, mlčenlivé, laskavé, které se s nikým moc nebavilo, jenom občas prohodilo nějakou vtipnou poznámku, jako třeba, „to snad ani ne,“ nebo „ujde to“ ale když si Alenka oblékla tatínkovy starší tvídové kalhoty, u kterých měla nohavice dlouhé jako klaunské boty z cirkusu a na hlavu si nasadila hnědý klobouk, který nosil tatínek ještě za svobodna, zrcadlo zatajilo dech a když Alenka klobouk sundala a zaskřehotala, „podarujte žebráčka, chromého, hluchého, slepého a němého,“ zrcadlo vyprsklo smíchy.

„Děkuji,“ řekla Alenka, „že jsem vás mohla pobavit a nyní prosím další model.“

Když však chtěla klobouk poklidit do skříně, někdo jí do něj vhodil minci a vzápětí někdo další a za zády zaslechla šepot starší paní. „Podívejte, chudák chlapec, jak je na tom to dítě špatně“ a když se Alenka otočila tím směrem, dívala se setmělou uličkou k městské bráně. Paní, kterou Alenka před chvíli zaslechla, si kapesníkem utírala uslzené oči.

„Zlatíčko,“ přistoupila k ní ta paní, „mohu-li vám nějak pomoci?“

„Já nejsem chlapec ale holčička,“ řekla Alenka.

„Chudák holka, viď Bedřichu,“ řekla ta paní a obrátila se na svého muže. „Chtěla bys něco?“

„Já nevím,“ řekla Alenka a taky si řekla, že je to jenom hra a hra se přece hrá. Když se hraje třeba na honěnou, tak se přitom běhá a když se hraje na schovávanou, tak se při tom schovává. Když se jí ta paní ptala, jestli někoho má, řekla Alenka, že nikoho nemá, že je sirotek. Že maminka se upila k smrti a tatínků že měla dvanáct a všichni že skončili ve vězení, protože to byla známá a slavná Varmužova dvanáctka. Loupežníci, kteří přepadali pocestné a že teď jsou všichni lapeni a leží o hladu v hladomorně pod hradem Alenohradem, a že tam tak úpěnlivě kvílí, že se tomu hradu všichni velkým obloukem vyhýbají.

Paní lomila rukama a šeptala, „chudáci loupežníci“ ale její manžel, který až doposud stál mlčky vedle ní, prohodil, že jim to patří, že neměli loupit a měli se chovat, jako ostatní spořádaní spoluobčané, jako třeba on, který je spořádaným spoluobčanem a proto nemusí kvílet hlady na nějakém hradě a lekat tak místní spořádané občany.

„To máš pravdu, Bedřichu,“ řekla ta paní „ale co ta chudák holka, ta neloupila, nepřepadala a také nekvílela a stejně chudák trpí.“

Pan Bedřich se obrátil na Alenku. „Je to tak?“ zeptal se.

„Ano, prosím,“ řekla Alenka, „je to tak. Neloupila jsem, nepřepadávala ani nekvílela a stejně trpím.“

„Hm,“ zamručel pan Bedřich, „to je tedy prekérní situace, slečno. Pokud je pravda, že jste nekvílela, tedy bychom vám pomoci měli.“

„Je to tak, prosím, pane. Nekvílela jsem, ani jsem nepípla.“

Paní se obrátila k manželovi. „Co kdybychom si tu chudák holčičku vzali domů?“

Pan Bedřich se obrátil na Alenku. „A ty bys s námi chtěla?“

„Ano,“ vykřikla Alenka, „velice po tom toužím.“ Hra je hra, že?

Po cestě se Alenka ptala té paní, kde bydlí a ona povídala, že hned vedle kostela a ten pan Bedřich dodal, že z druhé strany je hřbitov a díky tomu hřbitovu je u nich klid.

„Jako v hrobě,“ dodala jeho paní. „Jako v hrobě,“ opakovala, „nemám pravdu, Bedřichu?“

„Ano, máš pravdu,“ přitakal jí Bedřich. „Jako v hrobě.“

Když došli ke kostelu, Alenka se rozhlížela a hledala dům, kde bude od teď bydlet a protože žádný dům neviděla, způsobně se zeptala.

„Milá paní, nezlobte se, že se tak hloupě vyptávám, ale já tady žádný dům nevidím.“

„Ale to snad ne,“ vykřikla paní. „Jakže, ty nevidíš náš dům? Jen se pořádně podívej“ a ukázala Alence nízké dveře mezi hřbitovní zdí a kostelem.

Alenka udiveně hleděla na dveře ve zdi. Nad dveřmi byly do kamene vytesány dvě zkřížené kosti.

„Co to je?“ šeptem se zeptala Alenka pana Bedřicha.

„Ale dušinko,“ usmál se pan Bedřich, „takové velké děvče jako ty, by to mělo již poznat. To je přece kostnice.“

„Aha,“ odpověděla Alenka a hned si uvědomila, že tahle hra je poněkud morbidní a i když si hraje ráda, tak že kostnice přece jenom není zrovna nejlepším místem na hraní pro mladou dívku. Navíc nevěděla, co je to kostnice, nejasně však tušila, že to vědět ani nechce.

Alenka si řekla, že je na čase začít hrát jinou hru.

 

 

Kapitola třetí mimo jiné také o tatíncích

 

Svlékla si tatínkovy kalhoty a klobouk a zkusila si maminčiny plesové šaty. Byly jí samozřejmě hodně velké, a tak si je přepásala hedvábným páskem od županu. Sukni si vykasala tak vysoko, až jí dole vykoukly palečky bosých nohou.

Takhle jít v plesových šatech bez střevíčků, to se samozřejmě nehodí, usoudila Alenka. Hledala na dně skříně nějaké střevíčky, když tu ji vzal kdosi za paži. Alenka se napřímila a pohlédla do usměvavé tváře mladíka ve zlatém smokingu.

„Vítám vás, mladá dámo, na plese bosonožců.“

„Jak prosím?“ otázala se Alenka a rozhlédla se. Opravdu, viděla kolem sebe spoustu tanečníků a všichni byli bosi.

„No to je báječné,“ řekla si Alenka, „to se hodí, když jsem také bosá“ a usmála se na svého tanečníka.

„U vás se dneska pořádá takový zvláštní ples, že se zrovinka hodí k mojí garderóbě.“

„Milostivá, u nás se vždy tančí naboso,“ řekl mladík.

„Opravdu?“ Alenka nad tím kroutila hlavou. „A pročpak se u vás tančí naboso, smím-li se zeptat?“

„Smíte se zeptat a jen se ptejte.“

„Ale já jsem se již zeptala,“ ohradila se Alenka.

„Ó, promiňte, nějak jsem to nepostřehl, nevadí však, hned to napravím tím, že vám odpovím na vaši otázku, která zněla...proč že u nás tančíme naboso. Nuže to je proto, že jsem si jednou pozval na ples sestřenici Boženu, a ta mi tak nešikovně pošlapala nohy, že jsem je měl týden ponořeny do léčivé lázně a mazal si je balzámem, a tak jsem rozhodl, že všechny další plesy se budou konat naboso.“

„Vy jste nějaký šlechtic?“ zeptala se Alenka.

„Dovolte, abych se vám představil, milá slečno, jmenuji se Albert Ariel Aldebaran a jsem vládce země Alenozemě a tohle je můj hrad Alenohrad.“

„No to snad není možné, nemá ten váš hrad také hladomornu?“ zeptala se Alenka.

„Ale samozřejmě, že má hladomornu, jako každý správný hrad.“

Alenka kývala hlavou, že to je samozřejmé a hned se zeptala, jestli v té hladomorně je někdo uvězněný . Albert hned přisvědčil, že v hladomorně někdo uvězněný je, a že to není jen tak ledaskdo, ale slavná loupežnická tlupa zvaná Varmužova dvanáctka. Alenka vykřikla vzrušením.

„A jestlipak ti loupežníci kvílí?“

„Ale jistěže kvílí,“ udiveně řekl Albert. „Jakpak to slečno ráčíte vědět, smím-li se zeptat?

Alenka chtěla říct, že to ví hlavně proto, že si to sama vymyslela ale pak ji napadlo, že si to možná ani nevymyslela, že je to doopravdy, že Varmužova dvanáctka skutečně existuje. Jestli existuje Varmužova dvanáctka a je uvězněná v hladomorně hradu Alenohradu a kvílí tam na celé okolí, pak je jisté, že jsou to její tatínkové, tak to přece té paní řekla, hra je hra, a tak poprosila Alenka mladého panovníka, aby ji do té hladomorny zavedl. Albert Alenku zavedl do šatny, kde jí nabídl papučky s bambulí, protože jsou teplejší, než normální boty. V hladomorně, to se ví, je větší zima a tak je lepší, chvilku vypadat jak šašek s papučemi s bambulkou, než se nastydnout a mít nos červený jako šašek. To Alenka uznala a dále jí Albert nabídl chleba s máslem, protože v hladomorně není jenom zima, ale taky hlad. „Od toho je to hladomorna, aby tam byl hlad,“ řekl Albert a Alenka to samozřejmě uznala a přeložila si chleba na půl, máslem do vnitřku. Tak se vydali po schodech dolů a dolů a dolů...

Když sestoupili do hloubky tak hluboké, že v ní nemohlo být nic jiného než hladomorna, dovedl Alenku Albert k silné mříži a ukázal prstem do tmy.

„Tam jsou, milá slečno všichni ti děsní loupežníci.“

Alenka se pozorně zaposlouchala a potom poznamenala, že tma je tam pořádná, a také zima že je tam pořádná, věří, že je tam pořádný i hlad, ale že bohužel neslyší žádné kvílení.

„To je bohužel milá slečno kámen úrazu,“ poznamenal Albert.

„Kterého pak kamene?“ zeptala se pro pořádek Alenka.

„Třeba tady tohohle,“ ukázal Albert na jeden z kamenů ve zdi. „Ti naši loupežníci tak krásně kvíleli, že jsme již přemýšleli, že bychom mohli procházejícím prodávat špuntíky do uší a byl by to dozajista výhodný obchod, ale loupežníci najednou přestali kvílet.“

„Jakpak se to mohlo stát?“ vyzvídala Alenka.

„To právě nevíme.“

„Aha,“ řekla Alenka. „A ptali jste se loupežníků?“

„Doposud ne. Nějak se nemůžeme dohodnout, kdo se jich na to zeptá.“

„To je snad jedno,“ pravila Alenka a domnívala se, že řekla docela přirozenou věc. Král Albert ji ujistil, že to není vůbec tak snadné. Má se loupežníků snad vyptávat on, princ? A co soudce, který je soudil? Dvorní rádce nebo králův sekretář? A co šašek, kuchařka a pokojská, zahradník, lovčí a nebo velitel stráží? To je těžké rozhodnout?

„A co aby vám poradil dvorní rádce,“ poradila Alenka. „Máte ho tu přece na to, aby vám radil.“

„Ano,“ řekl Albert, „rádce máme, a také jsem se s ním o té věci radil.“

„A co vám poradil?“ zeptala se Alenka.

„Řekl mi, ať to rozhodnu já, že já jsem panovník.“

„Tak já se těch loupežníků zeptám,“ nabídla se Alenka.

„Myslíte, slečno, že vám ti raubíři něco řeknou?“

„Jistě ano, když jsou to mojí otcové.“

„Ó, tak to vás nám seslalo samo nebe,“ vykřikl Albert.

„Bylo to poněkud šroubované,“ poznamenala Alenka „ale to vůbec nevadí.“ Pak zaklepala na mříže a ze tma vykouklo dvanáct zarostlých hlav. Alenka slušně pozdravila.

„Dobrý den, tatínkové. Já jsem vaše Alenka a přišla jsem vás...

„Vysvobodit!“ vykřiklo všech dvanáct hlav.

...navštívit,“ dořekla Alenka.

„Když nás vysvobodíš, zahrneme tě bohatstvím. Budeme loupit a přepadávat a mordovat jenom pro tebe,“ řekli dychtivě hlavy.

Alenka o tom musela přemýšlet.

Princ Albert jí položil svou panovnickou ruku na rameno.

„Já chápu, slečno, že jsou to vaši otcové ale když je nevysvobodíte, dám vám půl království a k tomu ještě svoji ruku.“

Alenka i o tom přemýšlela, ale tu jí řeklo všech dvanáct hlav, že když je vysvobodí, dají jí tu druhou půlku království a pokud bude chtít, že jí dají i tu druhou ruku. Přitom se zasmáli a řekli všichni svorně „fik!“

„Ale fuj,“ ušklíbla se Alenka. „To by bylo odporné a vůbec se mi tahle hra nezamlouvá“ a už už chtěla odložit plesové šaty, když ji ještě něco napadlo.

„A pročpak vy slavní loupežníci a mojí tatínkové již nekvílíte, jak jste dříve kvílívali?“

Hlavy se odporně zaškaredily, až se princ Albert otočil k nim zády. Pak svorně řekly, že se v té zimě nastydly, a to po nich nikdo tedy nemůže chtít, aby takhle nastydlí ještě kvíleli, a to tedy musel uznat princ Albert i Alenka.