BELETRIE

TÝDEN V RAJSKÉ ZAHRADĚ
Milan A. Suchánek
 
STVOŘITEL A STVOŘENÍ 
1. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.
2. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.
3. I řekl Bůh: 'Buď světlo!' A bylo světlo.
 
 
 
 
NEDĚLE
 
„Tak fajn,“ řekl si Bůh. „Právě jsem dokončil Rajskou zahradu. Mám hotovo a můžu si klidně dát orázek.“ 
Posadil se na střechu altánu a rozhlédl se.
 
„Pěkná zahrada,“ poznamenal altán.
 
„To je Rajská zahrada.“ „Líbí se ti?“ zeptal se Bůh.
 
„Je překrásná. Podívej se na ten rozkvetlý keř, ten se ti opravdu povedl,“ usoudil altán.
 
„To je jasmín.“ „Nejenom že je krásný, ale také krásně voní.“
 
„A co tamhle ten ptáček, jak ten se jmenuje?“
 
„Sýkorka,“ řekl Bůh a ještě jako by sám pro sebe si to jméno zopakoval. „Sýkorka, sýkorka...víš že ani nevím, jak mě to napadlo?“
 
„To že jsi tak dobrý,“ pochválil ho altán.
 
„Hele, nepochlebuj,“ zabzučela boží moucha.
 
„Nemám to zapotřebí,“ uzemnil ji altán a mluvil dál k Bohu.
„Pracoval jsi na tom celý týden a dal sis na té práci záležet, tak skromnost stranou.“ 
 
„No, práce to dalo,“ řekl Bůh. „To máš pravdu, a nakonec proč bych se nepochválil, když se mi dílo zdařilo.“
 
„Správně,“ bzučivě řekla moucha a posadila se Bohu na koleno. 
„Jenom se chval a já ti k tomu budu bzučet.“
 
„Dobře, dobře,“ řekl Bůh. „Bzuč si, ale pěkně melodicky. 
Víš co je to rajská hudba?“ zeptal se mouchy.
 
„Samozřejmě, umím bzučet velice krásně,“ chvástala se moucha.
 
Tak tam svorně hleděli na tu boží nádheru a opájeli se vůní jasmínu, skřehotáním žab, kejháním husí a bzučením hmyzu. 
 
„Přemýšlel jsi o predátorech?“ zeptal se altán.
 
„Zatím ne,“ řekl Bůh. „Jen ať si tu spokojeně pobývají a živí se mojí manou.“
 
„Co je to predátor?“ zeptala se moucha.
 
„To je ten větší, rychlejší a silnější, který sežere toho menšího, pomalejšího a slabšího,“ vysvětlil mouše altán.
 
„Jdi s tím někam,“ zabzučela moucha a podrážděně odlétla do omamně vonící zahrady.
 
„Nechci je prozatím vystavovat žádným zátěžím,“ vysvětloval Bůh. 
„Nikdo neví, kam se to všechno může vrtnout.“
 
„Máš nějaké pochybnosti?“ vyzvídal altán.
 
„Možná, řekl Bůh. 
„Vidíš tamhle ten palouček?“ ukazoval do středu Rajské zahrady.
 
„Jo,“ řekl altán.
 
„A ten strom co tam stojí?“
 
„Jo,“ řekl altán.
 
„Tak to je jabloň.“
 
„Jo,“ řekl altán.
 
„Ale ne ledasjaká.“
 
„Jo,“ řekl altán.
 
„Je to jabloň Poznání.“
 
„Jo,“ řekl altán.
 
„A to jablko, co tam visí, to taky vidíš?“
 
„Jo,“ řekl altán.
 
„Tak to je jablko Poznání.“
 
„Jo,“ řekl altán.
 
„A ty dva, co tam sedí vidíš?“
 
„Jo,“ řekl altán.
 
„Hm,“ zabručel si Bůh pod fousy. „Mám takové zvláštní tušení...ale nepředbíhejme.“
 
Pak jenom tak seděli, mlčeli a dívali se na rostliny, zvířata a zurčící vodu.
 
 
 
Pod jabloní ve vyhřáté trávě podřimoval had stočený do klubíčka. 
Probudil se až pozdě odpoledne.
Zvolna rozvinul svoje tělo a ospale se rozhlédl kolem sebe.
Podíval se na jablko Poznání, visící nad jeho hlavou.
 
„Zajímavé,“ řekl si had a pomyslel si, co by se stalo, kdyby na něj to veliké jablko spadlo.
 
„Co jako?“ zabzučela boží moucha.
 
„Na co se ptáš?“ zeptal se jí had.
 
„Něco jsi říkal,“ řekla moucha.
 
„Já?“ udiveně se k ní obrátil had.
 
„No ano, řekl jsi slovo zajímavé.“
 
„A tak,“ s pochopením kývl had. „Samozřejmě že jsem řekl slovo zajímavé.“
 
„Tak vidíš,“ bzučela boží moucha sebevědomě. „Věděla jsem že mám pravdu.“ 
 
„No a?“ divil se had.
 
„Abys to správně pochopil, hade,“ trpělivě vysvětlovala boží moucha, „tak to, že mám pravdu mě skutečně povznáší.“
 
„Tak to jsem úplně nepochopil,“ řekl po chvilce uvažování had.
 
„Ale truhlíku, tohle ti ráda a trpělivě vysvětlím,“ řekla povzneseně moucha. Usadila se pohodlně na stéble trávy před hadovu hlavu a promnula si nohy.
„Ono je to tak,“ začala svou poučnou řeč moucha. „Když nemáš pravdu tak je to na tobě znát.“
 
„Myslíš?“ opáčil udiveně had.
 
„Samozřejmě,“ usadila ho rozhodně moucha. „Je to tak, když ti to říkám.“
 
„Dobře, dobře, jenom klídek,“ ohradil se had. „Já ti věřím, zlato. 
Jen klidně pokračuj.“
 
„Tak tedy,“ pokračovala moucha, „naopak když máš pravdu, tak to tě povznáší. Rozumíš mi?“
 
„Ne,“ přiznal had.
 
„Co na tom nechápeš?“ rozčílila se boží moucha.
 
„Klídek, zlato, jenom jsem se chtěl zeptat. Když cítíš v sobě tu sílu pravdy a jsi tou svou pravdou tak povznesená, proč tě tak vytáčím?“
 
Moucha se uraženě nafoukla.
„Ty...ty jeden hade hloupej,“ bzučela podrážděně a pak zlostně odlétla kolem rybízů a angreštů. Nakonec zalétla za rozkvetlý bez a tam si bzučivě trucovala.
 
Had spokojeně vyplázl svůj rozeklaný jazyk.
 
 
 
„Ahoj hade,“ řekl Aron. „Jak se máš?“
 
Had se ohlédl, kdo to na něj mluví.
 
„A to jsi ty? Mám se dobře,“ řekl had. 
„Nikdy jsem tě ještě neviděl, nevím jak se jmenuješ a vlastně ani nevím co jsi zač, ale líbíš se mi.“  
 
„Já jsem Aron,“ představil se Aron.
 
„Já jsem had,“ představil se had. „Nechceš jablíčko?“
 
Aron se podíval na jablko visící ze stromu Poznání nad hadovou hlavou.
„Nenaváděj,“ řekl Aron. „Taťka ráno říkal, nic nejezte, many je dost pro všechny.“
 
„No já tě k ničemu nenavádím,“ bránil se had. „Jenom jsem se zeptal. 
Ostatně už tu byli jiní dva a také jablíčko nechtěli.“
 
„Fajn,“ řekl Aron. „Umíš skákat po jedné noze?“ zeptal se hada.
 
„To neumím,“ řekl had. „Jak se to dělá?“
 
Aron se postavil na jednu nohu a začal poskakovat po cestičce kupředu. Nejdřív doskákal k meduňce, pak hopsal kolem keříčků máty. U tymiánu změnil směr a dohopkal k mateřídoušce.
 
„Jde ti to,“ pochválila ho mateřídouška.
 
„Děkuji,“ řekl Aron. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
 
„Mateřídouška,“ představila se mateřídouška.
 
„Aron,“ představil se Aron.
 
„Jak se máš?“ zeptala se Mateřídouška.
 
Aron si k ní se přisedl a zkřížil nohy pod sebe. 
„Mám se báječně. Právě jsem se naučil skákat po jedné noze.“
 
„Tys to dřív neuměl?“ udiveně se zeptala Mateřídouška.
 
„Nevím, asi ne a nebo možná ano, ale nevěděl jsem že to umím. 
Rozhodně to byl můj první pokus.“
 
„Tak jestli to bylo skutečně poprvé,“ chválila Mateřídouška Arona, „tak to se ti povedlo znamenitě.“
 
„Díkes,“ řekl Aron. „Hezky voníš,“ dodal.
 
„Myslíš?“ divila se Mateřídouška.
 
„Samozřejmě. Každému asi voní něco jiného, ale mně voníš právě ty,“ řekl rozhodně Aron.
 
„Děkuji,“ uculila se ostýchavě Mateřídouška. 
„Budeme spolu kamarádit?“ zeptala se.
 
„Rozhodně,“ řekl rozhodně Aron.
 
Mateřídouška si slastně povzdechla.
„To jsem moc ráda, že mám nového kamaráda.“
 
„Ráda, kamaráda,“ smál se Aron. „To je hezké“ řekl a odskákal po jedné noze zahradou.
 
 
 
Zatím se na Rajskou zahradu snesl soumrak, roztáhl svoje křídla zdobená tyrkysem a modří a usedl na stromy a keře a louku a záhony. 
Přikryl svými křídly i altán a Bůh si pochvaloval, jak se mu ten soumrak krásně povedl.
 
„Je takový jemný a tichý,“ uvažoval nahlas.
 
Altán souhlasně zavzdychal.
 
„Nádhera,“ zašeptal Bůh.
 
„Jsi spokojený?“ zeptal se altán.
 
„Bez výhrad,“ řekl Bůh.
 
„Už jsi všechno vykonal, všechno má svoje jméno, místo a tvar. 
Můžeš klidně spát.“
 
„To ano,“ přikývl Bůh.
 
Kolem altánu prohopkal po jedné noze Aron. 
 
„Dobrou noc,“ zavolal a skákal dál.
 
„Dobrou,“ řekl Bůh...“počkej, kdo to byl?...ale to nic, asi se mi něco...“
Bůh zavrtěl udiveně hlavou a pak se oddal spokojenému spánku.
 
 
 
 
Aron dohopkal k šeříku. 
Pod spodními větvemi vykukovala velká plechovka od boží many.
 
„Ty jsi ale krásná plechovka,“ řekl Aron. 
 
„Děkuji,“ řekla plechovka. 
 
„Jsi tak velká, že bych si do tebe klidně mohl vlézt.“
 
„Jestli chceš, klidně můžeš. Umíš pohádky?“ Zeptala se.
 
„Ještě nevím ale zkusím to. Ale nejdřív ti zazpívám písničku.“
 
„Jakou?“ zeptala se plechovka.
 
„Právě jsem ji vymyslel,“ přiznal se Aron. „Ještě ani nemá jméno.
Budu jí říkat písnička pro plechovku boží many, chceš“
 
„Velice ráda,“ špitla plechovka.
 
Aron začal tiše zpívat.
 
„Dneska bylo krásné ráno, říkám ano,
dneska byl krásný den, krásný jako sen,
dneska je krásný večer, a nic se mi tam nerýmuje
a dneska bude krásná noc, dobrou noc.“
 
„To je moc pěkná písnička,“ řekla plechovka.
 
„Myslíš?“ zeptal se Aron.
 
„Za to ti ručím.“
 
Aron si vlezl do plechovky, lehl si na pravý a potom na levý bok. 
 
„Je to moje první noc a tak ještě nevím, jak se mi bude spát nejlépe,“ řekl.
 
„Zkus to na zádech,“ poradila mu plechovka.
 
„Zkusím to,“ řekl Aron a obrátil se ne záda. 
Dal si obě ruce za hlavu a hleděl na mihotavé hvězdy na temné obloze.
 
„A co ta pohádka?“ zeptala se plechovka.
 
„Tak to byl jednou jeden,“ začal Aron pohádku, „jak on se to jenom jmenoval...myslím že...“ Aron si zívl. „Jmenoval se...“ a zívl si ještě jednou a pak už bylo slyšet jenom spokojené oddychování.
Aron, plechovka, Bůh a všechny bytosti kolem spokojeně spaly a nocí zněl jenom tichý zpěv blyštivých hvězd.
TÝDEN V RAJSKÉ ZAHRADĚ
Milan A. Suchánek
 
STVOŘITEL A STVOŘENÍ 
1. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.
2. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.
3. I řekl Bůh: 'Buď světlo!' A bylo světlo.
 
 
 
 
NEDĚLE
 
„Tak fajn,“ řekl si Bůh. „Právě jsem dokončil Rajskou zahradu. Mám hotovo a můžu si klidně dát orázek.“ 
Posadil se na střechu altánu a rozhlédl se.
 
„Pěkná zahrada,“ poznamenal altán.
 
„To je Rajská zahrada.“ „Líbí se ti?“ zeptal se Bůh.
 
„Je překrásná. Podívej se na ten rozkvetlý keř, ten se ti opravdu povedl,“ usoudil altán.
 
„To je jasmín.“ „Nejenom že je krásný, ale také krásně voní.“
 
„A co tamhle ten ptáček, jak ten se jmenuje?“
 
„Sýkorka,“ řekl Bůh a ještě jako by sám pro sebe si to jméno zopakoval. „Sýkorka, sýkorka...víš že ani nevím, jak mě to napadlo?“
 
„To že jsi tak dobrý,“ pochválil ho altán.
 
„Hele, nepochlebuj,“ zabzučela boží moucha.
 
„Nemám to zapotřebí,“ uzemnil ji altán a mluvil dál k Bohu.
„Pracoval jsi na tom celý týden a dal sis na té práci záležet, tak skromnost stranou.“ 
 
„No, práce to dalo,“ řekl Bůh. „To máš pravdu, a nakonec proč bych se nepochválil, když se mi dílo zdařilo.“
 
„Správně,“ bzučivě řekla moucha a posadila se Bohu na koleno. 
„Jenom se chval a já ti k tomu budu bzučet.“
 
„Dobře, dobře,“ řekl Bůh. „Bzuč si, ale pěkně melodicky. 
Víš co je to rajská hudba?“ zeptal se mouchy.
 
„Samozřejmě, umím bzučet velice krásně,“ chvástala se moucha.
 
Tak tam svorně hleděli na tu boží nádheru a opájeli se vůní jasmínu, skřehotáním žab, kejháním husí a bzučením hmyzu. 
 
„Přemýšlel jsi o predátorech?“ zeptal se altán.
 
„Zatím ne,“ řekl Bůh. „Jen ať si tu spokojeně pobývají a živí se mojí manou.“
 
„Co je to predátor?“ zeptala se moucha.
 
„To je ten větší, rychlejší a silnější, který sežere toho menšího, pomalejšího a slabšího,“ vysvětlil mouše altán.
 
„Jdi s tím někam,“ zabzučela moucha a podrážděně odlétla do omamně vonící zahrady.
 
„Nechci je prozatím vystavovat žádným zátěžím,“ vysvětloval Bůh. 
„Nikdo neví, kam se to všechno může vrtnout.“
 
„Máš nějaké pochybnosti?“ vyzvídal altán.
 
„Možná, řekl Bůh. 
„Vidíš tamhle ten palouček?“ ukazoval do středu Rajské zahrady.
 
„Jo,“ řekl altán.
 
„A ten strom co tam stojí?“
 
„Jo,“ řekl altán.
 
„Tak to je jabloň.“
 
„Jo,“ řekl altán.
 
„Ale ne ledasjaká.“
 
„Jo,“ řekl altán.
 
„Je to jabloň Poznání.“
 
„Jo,“ řekl altán.
 
„A to jablko, co tam visí, to taky vidíš?“
 
„Jo,“ řekl altán.
 
„Tak to je jablko Poznání.“
 
„Jo,“ řekl altán.
 
„A ty dva, co tam sedí vidíš?“
 
„Jo,“ řekl altán.
 
„Hm,“ zabručel si Bůh pod fousy. „Mám takové zvláštní tušení...ale nepředbíhejme.“
 
Pak jenom tak seděli, mlčeli a dívali se na rostliny, zvířata a zurčící vodu.
 
 
 
Pod jabloní ve vyhřáté trávě podřimoval had stočený do klubíčka. 
Probudil se až pozdě odpoledne.
Zvolna rozvinul svoje tělo a ospale se rozhlédl kolem sebe.
Podíval se na jablko Poznání, visící nad jeho hlavou.
 
„Zajímavé,“ řekl si had a pomyslel si, co by se stalo, kdyby na něj to veliké jablko spadlo.
 
„Co jako?“ zabzučela boží moucha.
 
„Na co se ptáš?“ zeptal se jí had.
 
„Něco jsi říkal,“ řekla moucha.
 
„Já?“ udiveně se k ní obrátil had.
 
„No ano, řekl jsi slovo zajímavé.“
 
„A tak,“ s pochopením kývl had. „Samozřejmě že jsem řekl slovo zajímavé.“
 
„Tak vidíš,“ bzučela boží moucha sebevědomě. „Věděla jsem že mám pravdu.“ 
 
„No a?“ divil se had.
 
„Abys to správně pochopil, hade,“ trpělivě vysvětlovala boží moucha, „tak to, že mám pravdu mě skutečně povznáší.“
 
„Tak to jsem úplně nepochopil,“ řekl po chvilce uvažování had.
 
„Ale truhlíku, tohle ti ráda a trpělivě vysvětlím,“ řekla povzneseně moucha. Usadila se pohodlně na stéble trávy před hadovu hlavu a promnula si nohy.
„Ono je to tak,“ začala svou poučnou řeč moucha. „Když nemáš pravdu tak je to na tobě znát.“
 
„Myslíš?“ opáčil udiveně had.
 
„Samozřejmě,“ usadila ho rozhodně moucha. „Je to tak, když ti to říkám.“
 
„Dobře, dobře, jenom klídek,“ ohradil se had. „Já ti věřím, zlato. 
Jen klidně pokračuj.“
 
„Tak tedy,“ pokračovala moucha, „naopak když máš pravdu, tak to tě povznáší. Rozumíš mi?“
 
„Ne,“ přiznal had.
 
„Co na tom nechápeš?“ rozčílila se boží moucha.
 
„Klídek, zlato, jenom jsem se chtěl zeptat. Když cítíš v sobě tu sílu pravdy a jsi tou svou pravdou tak povznesená, proč tě tak vytáčím?“
 
Moucha se uraženě nafoukla.
„Ty...ty jeden hade hloupej,“ bzučela podrážděně a pak zlostně odlétla kolem rybízů a angreštů. Nakonec zalétla za rozkvetlý bez a tam si bzučivě trucovala.
 
Had spokojeně vyplázl svůj rozeklaný jazyk.
 
 
 
„Ahoj hade,“ řekl Aron. „Jak se máš?“
 
Had se ohlédl, kdo to na něj mluví.
 
„A to jsi ty? Mám se dobře,“ řekl had. 
„Nikdy jsem tě ještě neviděl, nevím jak se jmenuješ a vlastně ani nevím co jsi zač, ale líbíš se mi.“  
 
„Já jsem Aron,“ představil se Aron.
 
„Já jsem had,“ představil se had. „Nechceš jablíčko?“
 
Aron se podíval na jablko visící ze stromu Poznání nad hadovou hlavou.
„Nenaváděj,“ řekl Aron. „Taťka ráno říkal, nic nejezte, many je dost pro všechny.“
 
„No já tě k ničemu nenavádím,“ bránil se had. „Jenom jsem se zeptal. 
Ostatně už tu byli jiní dva a také jablíčko nechtěli.“
 
„Fajn,“ řekl Aron. „Umíš skákat po jedné noze?“ zeptal se hada.
 
„To neumím,“ řekl had. „Jak se to dělá?“
 
Aron se postavil na jednu nohu a začal poskakovat po cestičce kupředu. Nejdřív doskákal k meduňce, pak hopsal kolem keříčků máty. U tymiánu změnil směr a dohopkal k mateřídoušce.
 
„Jde ti to,“ pochválila ho mateřídouška.
 
„Děkuji,“ řekl Aron. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
 
„Mateřídouška,“ představila se mateřídouška.
 
„Aron,“ představil se Aron.
 
„Jak se máš?“ zeptala se Mateřídouška.
 
Aron si k ní se přisedl a zkřížil nohy pod sebe. 
„Mám se báječně. Právě jsem se naučil skákat po jedné noze.“
 
„Tys to dřív neuměl?“ udiveně se zeptala Mateřídouška.
 
„Nevím, asi ne a nebo možná ano, ale nevěděl jsem že to umím. 
Rozhodně to byl můj první pokus.“
 
„Tak jestli to bylo skutečně poprvé,“ chválila Mateřídouška Arona, „tak to se ti povedlo znamenitě.“
 
„Díkes,“ řekl Aron. „Hezky voníš,“ dodal.
 
„Myslíš?“ divila se Mateřídouška.
 
„Samozřejmě. Každému asi voní něco jiného, ale mně voníš právě ty,“ řekl rozhodně Aron.
 
„Děkuji,“ uculila se ostýchavě Mateřídouška. 
„Budeme spolu kamarádit?“ zeptala se.
 
„Rozhodně,“ řekl rozhodně Aron.
 
Mateřídouška si slastně povzdechla.
„To jsem moc ráda, že mám nového kamaráda.“
 
„Ráda, kamaráda,“ smál se Aron. „To je hezké“ řekl a odskákal po jedné noze zahradou.
 
 
 
Zatím se na Rajskou zahradu snesl soumrak, roztáhl svoje křídla zdobená tyrkysem a modří a usedl na stromy a keře a louku a záhony. 
Přikryl svými křídly i altán a Bůh si pochvaloval, jak se mu ten soumrak krásně povedl.
 
„Je takový jemný a tichý,“ uvažoval nahlas.
 
Altán souhlasně zavzdychal.
 
„Nádhera,“ zašeptal Bůh.
 
„Jsi spokojený?“ zeptal se altán.
 
„Bez výhrad,“ řekl Bůh.
 
„Už jsi všechno vykonal, všechno má svoje jméno, místo a tvar. 
Můžeš klidně spát.“
 
„To ano,“ přikývl Bůh.
 
Kolem altánu prohopkal po jedné noze Aron. 
 
„Dobrou noc,“ zavolal a skákal dál.
 
„Dobrou,“ řekl Bůh...“počkej, kdo to byl?...ale to nic, asi se mi něco...“
Bůh zavrtěl udiveně hlavou a pak se oddal spokojenému spánku.
 
 
 
 
Aron dohopkal k šeříku. 
Pod spodními větvemi vykukovala velká plechovka od boží many.
 
„Ty jsi ale krásná plechovka,“ řekl Aron. 
 
„Děkuji,“ řekla plechovka. 
 
„Jsi tak velká, že bych si do tebe klidně mohl vlézt.“
 
„Jestli chceš, klidně můžeš. Umíš pohádky?“ Zeptala se.
 
„Ještě nevím ale zkusím to. Ale nejdřív ti zazpívám písničku.“
 
„Jakou?“ zeptala se plechovka.
 
„Právě jsem ji vymyslel,“ přiznal se Aron. „Ještě ani nemá jméno.
Budu jí říkat písnička pro plechovku boží many, chceš“
 
„Velice ráda,“ špitla plechovka.
 
Aron začal tiše zpívat.
 
„Dneska bylo krásné ráno, říkám ano,
dneska byl krásný den, krásný jako sen,
dneska je krásný večer, a nic se mi tam nerýmuje
a dneska bude krásná noc, dobrou noc.“
 
„To je moc pěkná písnička,“ řekla plechovka.
 
„Myslíš?“ zeptal se Aron.
 
„Za to ti ručím.“
 
Aron si vlezl do plechovky, lehl si na pravý a potom na levý bok. 
 
„Je to moje první noc a tak ještě nevím, jak se mi bude spát nejlépe,“ řekl.
 
„Zkus to na zádech,“ poradila mu plechovka.
 
„Zkusím to,“ řekl Aron a obrátil se ne záda. 
Dal si obě ruce za hlavu a hleděl na mihotavé hvězdy na temné obloze.
 
„A co ta pohádka?“ zeptala se plechovka.
 
„Tak to byl jednou jeden,“ začal Aron pohádku, „jak on se to jenom jmenoval...myslím že...“ Aron si zívl. „Jmenoval se...“ a zívl si ještě jednou a pak už bylo slyšet jenom spokojené oddychování.
Aron, plechovka, Bůh a všechny bytosti kolem spokojeně spaly a nocí zněl jenom tichý zpěv blyštivých hvězd.