POVÍDKY

 

Tak že bych něco napsal jako úvod? Snesete to?  Fakt?  Tak já to zkusím. Tak že tohle berte jako úvod.

 

Možná si myslíte, že už dneska skutečně píše každý a jestli by se to třeba nemělo zakázat. Ano. Myslím si, že by to byla cesta. Ale jaká? Cesta kam? Prosím? Nerozumím vám. Nic neříkáte? Tak já to tedy řeknu za vás.

Je to zbytečné. Zákazy nic neřeší. Nejlepší trest by byl, aby si ty svoje věci ti pisálkové museli po sobě číst. To by byl trest, že? Já se takhle trestám rád. Rád si to po sobě čtu a fakt se u toho bavím.

Patří mi to. A vám taky.

 

Bylo to v jednom francouzském městečku, které se jmenovalo a nebo tak nějak podobně, poblíž jiného městečka, které se jmenovalo podobně, jenom že naopak a tím se obě městečka od sebe odlišovala.

 

V tom prvním, abychom rozpoznali, o kterém právě mluvíme, tak mu můžeme říkat třeba Takov a tomu druhému Opakov, tedy v Takově na náměstí, v pěkném patrovém domě s bleděmodrou fasádou a bílými okny bydlel Marcipán. V přízemku toho domu měl cukrárnu s modro bílo pruhovanou plátěnou stříškou na náměstí, bílým stolkem a dvěma bílými židličkami a na stolečku ve vázičce krvavě rudá růžička.

 

Každé ráno Marcipán vstal, zacvičil si, opláchl se ve studené vodě, oblékl si bílou košili, bílé kalhoty, bílé sako, obul si bílé boty, na hlavu si posadil bílý klobouk a do klopy saka vsunul krvavě rudou růžičku. Pak vyšel před dům, opřel se o dveře své cukrárny a tak si tam užíval krásný den, na všechny se mile usmíval, zdravil pozvednutím klobouku a volal na kolemjdoucí, zdravím tě, Paulo a jsem rád, že tě vidím Pietro a také buď zdráva Marie, jak se má tvůj muž a dětičky a odpovídal na pozdravy kolemjdoucích, ano, mám se výborně, zdraví mi slouží, jíst mi chutná a jsem na světě rád a když mu pošťák Leo vyprávěl, že jeho snacha už čeká třetí dítě, říkal zaplať pán Bůh, že se děti rodí a lidi že se mají rádi a když se květinářka Simone ptala a co ty, Marcipáne, kdy ty se oženíš, smál se a volal za ní, však ona se nějaká najde, jistě právě teď na mě nějaká myslí a touží se za mne vdát a jak to tak volal za odcházející Simone přes takovské náměstí, to volání se zachytilo v korunách mohutného platanu, který stál uprostřed takovského náměstí právě nad zurčící kašnou, v níž se blýskaly stříbrné penízky, které do křišťálově čisté vody vhazovali turisté a výletníci, aby se sem ještě někdy vrátili, aby se jim splnily jejich tužby nebo aby potkali svou životní lásku a pod tím platanem, hned vedle té kašny stál pomníček obětem z první války a na něm mnoho jmen takovských občanů, z druhé strany pomníček na počest takovského básníka Semina Chalukana, vynálezce vstřícného verše a nad jeho moudrou bronzovou hlavou se to volání zachytilo a to právě v okamžiku, kdy na větev dosedl cestovní holub pana Marokána, poštovního ředitele z Opakova. Poštovní holuby jsou velice pyšní na to, co umí a tak se patřičně naparují a jak se tak poštovní holub pana Marokána naparoval, celý se tím Marcipánovým voláním umatlal a to se jej tak dotklo, že si hned řekl, že tady tedy nebude, že v tom Takově se na kdejaké haluzi může chudák holub umatlat od kdečeho a že by si takovští tedy měli dávat pozor, co takhle volají přes náměstí a jak k tomu takový služební holub vlastně přijde a že tedy bude nejspíš na čase, aby odletěl za svými služebními povinnostmi, domů, do Opakova, protože jej jistě pan direktor již netrpělivě očekává a tak se ztěžka odrazil od platanové větve a zatížen tím voláním vzlétl nad takovské náměstí, zakroužil nad radniční věží a obloukem slétl dolů, k říčce Oddělici, která oddělovala Takov od Opakova, vytočil svůj let vlevo a potom vpravo, nabral výšku a vzápětí sletěl nízko nad opakovské střechy, těsně minul velký holubník na střeše opakovského poštovního úřadu a snesl se do dvora a elegantně přistál na okenním parapetu poštovní úřadovny, rovnou vedle těžkého černě mořeného dubového stolu poštovního ředitele pana Marokána. 

 

Dobrý, pochválil se služební holub, protože poštovní holubi jsou opravdu hodně pyšní na to co umí a tak proto se tak rádi sami chválí a ještě raději mají, když je chválí někdo jiný. 

Kde jsi tak dlouho, čekám tady už jenom na tebe, rozkřikl se pan Marokán. Už mám všechny dopisy orazítkované, všechny blankety a tiskopisy roztříděné, všechny peníze přepočítané, drobné mince roztříděné v plechových přihrádkách tady v šuplíku a bankovky pěkně urovnané podle hodnoty tady v přihrádce, snědl jsem svačinu, bílý chléb s kusem sýra jsem zapil sklenicí vína, čekám vzkaz od přítele a ty nikde. Kdo ví, kde jsi se flákal a já, abych jenom čekal a čekal a čekal a čekal... 

 

Bude zde asi dobré vysvětlit, na co že pan Marokán tak toužebně čekal ale to se budeme muset vrátit o mnoho let zpátky, do doby, kdy pan Marokán ještě nebyl poštovním ředitelem v opakovském úřadě a dokonce ještě nebyl ani panem Marokánem, nýbrž usopleným klukem, ano tím od Marokánů, co bydlí tamhle za městem, v tom chudobném stavení ve zpustlé zahradě. 

Pročpak žil ten usoplený kluk od Marokánů tak chudobně? 

Především proto, že i jeho matka žila tak chudobně a pročpak že tak chudobně žila ta ubohá žena? 

Především proto, že tak chudobný byl i pan otec Marokán a pročpak že žil ten pan Marokán tak chudobně, táži se? Kdopak z vás mi na to odpoví, kdo mi to řekne? No tak se nestyďte, jenom to řekněte, pokud to víte. 

Nevíte? Aha, nevadí, já vám to povím a rád, protože to vím a nejsem nějaký takový ten, co ví ale říct nechce, že by to třeba někdo použil proti němu a pak někde vyprávěl, však on to říkal, já sám o tom nic nevím, běžte se ho zeptat, to on to říkal, to on za to může...

Tak že pročpak ten pan Marokán žil tak nuzně? 

Protože propadl své velké vášni, která ho posedla ještě jako malé robě. Tehdy poprvé ucítil to radostné roztoužení, když vyhrál s ostatními chlapci z Opakova v kuličkách a najednou jich měl pětkrát tolik, než před tím. Zvítězil, poprvé a naposledy. Od té doby se mu již nikdy nepodařilo zvítězit. Snažil se, to si zase neračte myslet o něm nic zlého, snažil se, hrál neustále a když svoje kuličky prohrál, měnil další za tenisky, brýle, tričko s nápisem Opakovská dvanáctka, za kapesní nůž, trenýrky, později za rádio, jízdní kolo po strýčkovi, keříky vzácných růží ze své zahrádky, které vyšlechtil jeho nebohý otec, za altán v zahradě, nový rýč, knihy z otcovy knihovny, obrazy s motivy růží, které malovala jeho nebohá matka a byl by tak hrál dál a dál...až když chtěl měnit kuličky za svého právě narozeného syna a možná i manželku svou, opakovskou švadlenku Limonu, ta najednou povstala od svého šicího stroje a řekla klidným hlasem a dost, Marokáne, s kulačkami je jednou pro vždycky konec, já už ti to tolerovat nebudu a jestli ještě jednou vezmeš ty čertovské kuličky do ruky, vezmu já syna a odstěhuji se i se svým šicím strojem k mamince a to pana Marokána tak polekalo, že už nikdy nevzal kuličky do ruky a tak tam nuzně žili až do smrti a pokud ještě neumřeli, tak tam žijí dodnes.

 

Jejich syn, onen usmrkaný chlapec od Marokánů měl školního kamaráda, velice pěkného a chytrého hocha od Špičků. Chlapec to byl velice talentovaný, již ve třech letech dostal od svého otce šachovou hru, jakou nikdo nikdy v Opakově neviděl. Figury černé byli soustruženy z pravého ebenového dřeva a bílé byli vyřezány z pravé slonoviny a šachová krabice, v níž byla z ebenu a slonoviny vlepená šachovnice byla vyrobena ze vzácného tropického dřeva které bylo tak vzácné, že jej nikdo neuměl ani pojmenovat a tak jej raději nikdo ani nepojmenovával, aby se třeba nezesměšnil před ostatními. Ten hodný hoch od Špičků se kamarádil s tím usopleným klukem od Marokánů a učil ho té královské hře a tak minula léta školní a chlapci se kamarádili dál a hráli šachy, při nich si povídali a nebo mlčeli a zatím, co ten talentovaný mladý muž od Špičků měl ve všem svém konání štěstí a všechno se mu dařilo, ten výrostek od Marokánů měl tedy opravdu smůlu a nic se mu v životě nedařilo a ti Špičkovi, to byla fajnová rodina, která se v tom uměla točit a tak se točili vpravo a pak zase vlevo a jak se tak točili, tak co čert nechce, najednou se nějak špatně otočili a to se tedy nemělo stát a tak se z Opakova najednou ztratili a ten talentovaný mladý muž od Špičků, který se stal právě ředitelem poštovního úřadu v Opakově byl přeložen na pobočku do Maroka.

A tu se štěstí obrátilo a to uvolněné místo dostal ten mladý pán od Marokánů a tak se oba přátelé rozloučili a odloučili aby se již nikdy nespatřili. 

 

Když pan Marokán tuto truchlivou historku vyprávěl svojí nastávající, tehdy ještě slečně Smetanové, řekla mu ona a to jsi poštovní ředitel a nevíš si rady? Pořiď si poštovní holuby a můžete si se Špičkou psát a budeš to mít zadarmo. 

Pan Marokán měl opravdu radost, že si tak dobře vybral, že jeho nastávající je taková důvtipná a moudrá dívka a tak si pořídil za služební peníze poštovní holuby a začal s výcvikem.

 

Nyní, po mnoha letech si se Špičkou už dávno nedopisují, to jen první tři dopisy putovali na holubí nožce přes moře a hned v další korespondenci navrhl Špička, že by takto, přes moře, mohli hrát svoje šachové partie a tak nyní pan netrpělivý Marokán sejmul poštovnímu holubovi z nožky pouzdro a z něj vybalil papírek a přečetl si vzkaz od přítele. 

Ahoj troubo, táhni černým střelcem na D6 a řekni tomu svýmu poštovnímu vrabci, ať s sebou hodí, že se tady pekelně nudím. Měj se blaze, ať při tobě stojí velký Manitou. Tvůj Špička.  

 

Pan Marokán otevřel nejspodnější zásuvku svého stolu, v níž ležela rozehraná šachová partie, posunul Špičkovic střelce na D6 a dlouze se zamyslel. Tak takhle, ty kujóne, jde ti o mého koně a pak už bys chtěl útočit na krále ale já ti udělám škrt, přes rozpočet...ale jak...a teď babo raď. 

A tady se musím omluvit, pokud by se některá baba cítila poněkud dotčená, já už viděl hodně bab, paťatých, hrbatých, chlupatých ale žádná z nich neuměla hrát šachy a pokud přece některá z nich viděla šachy z rychlíku, pak nemohla by radit panu Marokánovi, řediteli poštovního úřadu v Opakově. 

A tu do služebny vběhla mladá Marokánovic slečna Laskonka, hříbátko sotva třicetileté, s velkou rudou mašlí v plavých vlasech a letních, puntíkovaných šatech. Tatínku, tatínku, tatínku, tatínku, to ti tedy musím povědět, křičela přes celou služebnu až razítka a vzorně srovnané formuláře, průvodky a složenky nadskakovali, že to jsi tedy opravdu a ta od sousedů s tím mladým a na schodech a jak jim to slušelo a určitě se budou brát, když se tak vášnivě muchlali a kdy já se budu vdávat, když já bych tak moc a moc a moc a a a...najednou se nějak zamotala a stočila k oknu, kde dosud seděl služební holub v nedobré náladě. Jako by se s ní svět zatočil, malátně tápala svýma běloučkýma ručkama před sebou, jako by něco chtěla osahat a tu se její něžné prstíky dotkly holubího peří a Laskonka jako by z hloubi vesmíru zaslechla vzdálené volání,  však ona se nějaká najde, jistě právě teď na mě nějaká myslí a touží se za mne vdát a tu Laskonka padla na kolena, sepjala ručičky a něžně žvatlala, ano, milý, již tě slyším a toužím se za tebe vdát a nad ní se sklánějící otec spráskl ruce, panno Maria ta holka nám zmagořila a pak ji vlekl za něžné předloktí ke dveřím a po schodech nahoru, do patra, kde jeho milá žena právě vařila večeři pro svého milovaného muže a dceru, zrovna dneska bude žemlovka s hrozinkami a vlašskými ořechy, tu má můj Marokán tak rád, říkala si ženuška a tu se rozlétnou dveře a pan ředitel, vláčeje dceru za ruku kvílí, že takhle to dál skutečně nejde a že takhle tedy nemůže vykonávat svoji namáhavou práci poštovního ředitele, když mu vlastní rodina způsobuje takové komplikace a že se přece musí brát na to zřetel, že se nemůže starat o výchovu vlastní dcery, notabene i proto, že jest to povinností její, tedy jeho ženy a ta ničehož nechápajíc lomí rukama a vyptává se dcery, co že pan otec tak vyvádí, co že mu to udělala, ale dcera jen hledí do dáli, kdesi tam, kde její srdce tuší lááááásku jako trám. 

 

Ještě několik dalších dní se pošmistrovic dcera zmítala v horečnatém snu a ve středu ráno, nebo to bylo ve čtvrtek navečer? Vlastně co to kecám, jasně, bylo to v pátek po obědě, kdy pan ředitel olízal poslední kuřecí kostičku a paní ředitelová sklidila se stolu, jejich Laskonka promluvila. Tatínku a maminko, já jsem se zamilovala a budu se vdávat. 

A koho si budeš brát, drahá dcerunko, vykřikla překvapená matka.

To zatím ještě nevím ale já ho milujííí. 

Tohle Laskonka vykřikla a ten výkřik vyletěl otevřeným oknem do  opakovských ulic a uchopen větrem byl hnán ulicí Horní do ulice Dolní a pak ulicí K řece do ulice Mostní a pak přes most, který se klene nad říčkou Oddělici a takovskou ulicí Mostní do ulice Nad řekou, dále Dolní a Horní ulicí rovnou na náměstí a zasáhla nic netušícího Marcipána, opřeného o dveře své cukrárny tak silně, že upadl na vedle stojící stolek a rukou, snažíce se zachytit, srazil vázičku s krvavě rudou růžičkou a ve snaze zachránit tu ubohou krásku jí lapil, růžičku ještě zachránil, však vázička se na dláždění roztříštila na tisíc kousků a růže nevděčnice krvavě poranila Marcipánovu ruku svými trny a ten zmateně usedl na bílou židličku a s poraněným prstem v puse zíral do náměstí ale možná někam dál a v uších mu stále ještě zněl ten výkřik, já ho milujííííí...

 

Vítr Marcipánovi čechral vlasy a pohupoval spadeným kloboukem u jeho nohou a ten najednou jako by se probudil ze sna klobouk zvedl ze země, kapesníkem z něj oklepal takovský prach, klobouk si pečlivě nasadil na hlavu a správnost jeho polohy zkontroloval pohledem do výlohy své cukrárny, potom vešel dovnitř, sejmul z vrchní poličky čokoládové srdce zabalené v rudém staniolu a převázané růžovou mašlí a vyšel na náměstí. Rozhlédl se kolem sebe, slastně nasál voňavý vzduch toho krásného dne, usmál se na svět náš vezdejší a kdyby v ten okamžik někdo z takovských občanů šel kolem, jistě by se usmál i na něj a pak svižným krokem zamířil ulicí Horní do ulice Dolní a pak ulicí Nad řekou scházel Mostní ulicí k říčce Oddělici.

 

Slečna Laskonka vyběhla z domu a roztančila se kolem dokola. Zatočila se tak, až se jí zatočila hlava a pak i celý svět, zavýskla a tanečním krokem s poskoky a výskoky, obraty a piruetami zamířila ulicí Horní do ulice Dolní a pak ulicí K řece na ulici Mostní. Tak se dotančila k mostu přes říčku Oddělici.

 

Marcipán se srdcem v ruce došel na kraj mostu, nasál vůni říčky, pohledem polaskal něžné kačenky s kachňátky na hladině říčky Oddělice, pak hrdě pozvedl bradu a vykročil na most a vzápětí se zastavil.

 

Laskonka přitančila k říčce a najednou ucítila, jak i ta říčka radostně tančí, jak se točí dokolečka dokola a Laskonka v ten okamžik milovala sebe, říčku, městečko, kraj, zemi a celý svět ba celý vesmír i s přilehlým okolím. Pozvedla hrdě svoji rozkošnou bradičku a vykročila k mostu a... pak se zarazila.

 

Marcipán stojí jako přimrazený, dívaje se přes most. To, co uzřel jistě nebylo z tohoto světa. Taková krása jistě není pozemská, možná anděl mu jde v ústrety a nebo že by to byla ONA?

 

Laskonka hledí přes most a vidí prince, ano, je to pohádkový princ a honem si vzpomíná na tu nejkrásnější pohádku, kterou ji maminka vypravovala, když byla ještě malé hříbátko. Ano, je to ON!

 

Marcipán vykročí ale hned se zastaví. Je to skutečně ONA? Nemýlí se? Bude se jí líbit? Bude ho mít ráda? Zůstane mu věrná? Tak tam stojí a přemítá.

 

Laskonka zvesela poskočí a pak se zarazí. Co ON, nebudu mu připadat příliš divoká? Skáču tady jako koza. Nebude si o mě myslet, že jsem střelená? Budu se mu líbit? Bude mě mít rád a zůstane mi věrný? Tak tam stojí a přemítá.

 

Marcipán už odpověď zná. Vyčetl ji ve svém srdci. Jeho srdce mluví. Ne, jeho srdce křičí! Co to křičí jeho srdce? Jeho srdce křičí, ano, je to ona, je to ona a je to ona a je a je a je...

 

Laskonka se musí opřít o zábradlí mostu přes říčku Oddělici, aby ji ta síla neporazila. Jaká síla? Síla lásky. To ona křičí v jejím nitru, je to on, je to on, je to on, já to vím!

 

Marcipán vykročí. Ne, nevykročí, rozběhne se  a běží, se srdcem v ruce.

 

Laskonka poskočí radostí a běží s větrem o závod. Z počátku vítr vítězil, pak však Laskonka přidala a zvítězila o prsa.

 

Setkali se uprostřed mostu přes říčku Oddělici. Teď tam tiše oba stojí těsně u sebe a tu Marcipán pozvedne ruku a podá Laskonce své srdce...

 

Až sem to šlo celkem snadno ale dál už fakt nemůžu. 

               Marcipán a slečna Laskonka

 

Tak že bych něco napsal jako úvod?

Snesete to?  Fakt?  Tak já to zkusím.

Tak že tohle berte jako úvod.

Možná si myslíte, že už dneska skutečně píše každý 

a jestli by se to třeba nemělo zakázat. Ano. Myslím si, 

že by to byla cesta. Ale jaká? Cesta kam? Prosím?

Nerozumím vám. Nic neříkáte? Tak já to tedy řeknu za vás.

Je to zbytečné. Zákazy nic neřeší. Nejlepší trest by byl, 

aby si ty svoje věci ti pisálkové museli po sobě číst.

To by byl trest, že? Já se takhle trestám rád.

Rád si to po sobě čtu a fakt se u toho bavím.

Patří mi to. A vám taky.

 

Bylo to v jednom francouzském městečku, které se jmenovalo a nebo tak nějak podobně, poblíž jiného městečka, které se jmenovalo podobně, jenom že naopak a tím se obě městečka od sebe odlišovala.

V tom prvním, abychom rozpoznali, o kterém právě mluvíme, tak mu můžeme říkat třeba Takov a tomu druhému Opakov, tedy v Takově na náměstí, v pěkném patrovém domě s bleděmodrou fasádou a bílými okny bydlel Marcipán. V přízemku toho domu měl cukrárnu s modro bílo pruhovanou plátěnou stříškou na náměstí, bílým stolkem a dvěma bílými židličkami a na stolečku ve vázičce krvavě rudá růžička.

Každé ráno Marcipán vstal, zacvičil si, opláchl se ve studené vodě, oblékl si bílou košili, bílé kalhoty, bílé sako, obul si bílé boty, na hlavu si posadil bílý klobouk a do klopy saka vsunul krvavě rudou růžičku. Pak vyšel před dům, opřel se o dveře své cukrárny a tak si tam užíval krásný den, na všechny se mile usmíval, zdravil pozvednutím klobouku a volal na kolemjdoucí, zdravím tě, Paulo a jsem rád, že tě vidím Pietro a také buď zdráva Marie, jak se má tvůj muž a dětičky a odpovídal na pozdravy kolemjdoucích, ano, mám se výborně, zdraví mi slouží, jíst mi chutná a jsem na světě rád a když mu pošťák Leo vyprávěl, že jeho snacha už čeká třetí dítě, říkal zaplať pán Bůh, že se děti rodí a lidi že se mají rádi a když se květinářka Simone ptala a co ty, Marcipáne, kdy ty se oženíš, smál se a volal za ní, však ona se nějaká najde, jistě právě teď na mě nějaká myslí a touží se za mne vdát a jak to tak volal za odcházející Simone přes takovské náměstí, to volání se zachytilo v korunách mohutného platanu, který stál uprostřed takovského náměstí právě nad zurčící kašnou, v níž se blýskaly stříbrné penízky, které do křišťálově čisté vody vhazovali turisté a výletníci, aby se sem ještě někdy vrátili, aby se jim splnily jejich tužby nebo aby potkali svou životní lásku a pod tím platanem, hned vedle té kašny stál pomníček obětem z první války a na něm mnoho jmen takovských občanů, z druhé strany pomníček na počest takovského básníka Semina Chalukana, vynálezce vstřícného verše a nad jeho moudrou bronzovou hlavou se to volání zachytilo a to právě v okamžiku, kdy na větev dosedl cestovní holub pana Marokána, poštovního ředitele z Opakova. Poštovní holuby jsou velice pyšní na to, co umí a tak se patřičně naparují a jak se tak poštovní holub pana Marokána naparoval, celý se tím Marcipánovým voláním umatlal a to se jej tak dotklo, že si hned řekl, že tady tedy nebude, že v tom Takově se na kdejaké haluzi může chudák holub umatlat od kdečeho a že by si takovští tedy měli dávat pozor, co takhle volají přes náměstí a jak k tomu takový služební holub vlastně přijde a že tedy bude nejspíš na čase, aby odletěl za svými služebními povinnostmi, domů, do Opakova, protože jej jistě pan direktor již netrpělivě očekává a tak se ztěžka odrazil od platanové větve a zatížen tím voláním vzlétl nad takovské náměstí, zakroužil nad radniční věží a obloukem slétl dolů, k říčce Oddělici, která oddělovala Takov od Opakova, vytočil svůj let vlevo a potom vpravo, nabral výšku a vzápětí sletěl nízko nad opakovské střechy, těsně minul velký holubník na střeše opakovského poštovního úřadu a snesl se do dvora a elegantně přistál na okenním parapetu poštovní úřadovny, rovnou vedle těžkého černě mořeného dubového stolu poštovního ředitele pana Marokána. 

Dobrý, pochválil se služební holub, protože poštovní holubi jsou opravdu hodně pyšní na to co umí a tak proto se tak rádi sami chválí a ještě raději mají, když je chválí někdo jiný. 

Kde jsi tak dlouho, čekám tady už jenom na tebe, rozkřikl se pan Marokán. Už mám všechny dopisy orazítkované, všechny blankety a tiskopisy roztříděné, všechny peníze přepočítané, drobné mince roztříděné v plechových přihrádkách tady v šuplíku a bankovky pěkně urovnané podle hodnoty tady v přihrádce, snědl jsem svačinu, bílý chléb s kusem sýra jsem zapil sklenicí vína, čekám vzkaz od přítele a ty nikde. Kdo ví, kde jsi se flákal a já, abych jenom čekal a čekal a čekal a čekal... Bude zde asi dobré vysvětlit, na co že pan Marokán tak toužebně čekal ale to se budeme muset vrátit o mnoho let zpátky, do doby, kdy pan Marokán ještě nebyl poštovním ředitelem v opakovském úřadě a dokonce ještě nebyl ani panem Marokánem, nýbrž usopleným klukem, ano tím od Marokánů, co bydlí tamhle za městem, v tom

chudobném stavení ve zpustlé zahradě. 

Pročpak žil ten usoplený kluk od Marokánů tak chudobně? Především proto, že i jeho matka žila tak chudobně a pročpak že tak chudobně žila ta ubohá žena? Především proto, že tak chudobný byl i pan otec Marokán a pročpak že žil ten pan Marokán tak chudobně, táži se? Kdopak z vás mi na to odpoví, kdo mi to řekne? No tak se nestyďte, jenom to řekněte, pokud to víte. Nevíte? Aha, nevadí, já vám to povím a rád, protože to vím a nejsem nějaký takový ten, co ví ale říct nechce, že by to třeba někdo použil proti němu a pak někde vyprávěl, však on to říkal, já sám o tom nic nevím, běžte se ho zeptat, to on to říkal, to on za to může...

Tak že pročpak ten pan Marokán žil tak nuzně? Protože propadl své velké vášni, která ho posedla ještě jako malé robě. Tehdy poprvé ucítil to radostné roztoužení, když vyhrál s ostatními chlapci z Opakova v kuličkách a najednou jich měl pětkrát tolik, než před tím. Zvítězil, poprvé a naposledy. Od té doby se mu již nikdy nepodařilo zvítězit. Snažil se, to si zase neračte myslet 

o něm nic zlého, snažil se, hrál neustále a když svoje kuličky prohrál, měnil další za tenisky, brýle, tričko s nápisem Opakovská dvanáctka, za kapesní nůž, trenýrky, později za rádio, jízdní kolo po strýčkovi, keříky vzácných růží ze své zahrádky, které vyšlechtil jeho nebohý otec, za altán v zahradě, nový rýč, knihy 

z otcovy knihovny, obrazy s motivy růží, které malovala jeho nebohá matka a byl by tak hrál dál a dál...až když chtěl měnit kuličky za svého právě narozeného syna a možná i manželku svou, opakovskou švadlenku Limonu, ta najednou povstala od svého šicího stroje a řekla klidným hlasem a dost, Marokáne, 

s kulačkami je jednou pro vždycky konec, já už ti to tolerovat nebudu a jestli ještě jednou vezmeš ty čertovské kuličky do ruky, vezmu já syna a odstěhuji se i se svým šicím strojem k mamince a to pana Marokána tak polekalo, že už nikdy nevzal kuličky do ruky a tak tam nuzně žili až do smrti a pokud ještě neumřeli, tak tam žijí dodnes. 

Jejich syn, onen usmrkaný chlapec od Marokánů měl školního kamaráda, velice pěkného a chytrého hocha od Špičků. Chlapec to byl velice talentovaný, již ve třech letech dostal od svého otce šachovou hru, jakou nikdo nikdy v Opakově neviděl. Figury černé byli soustruženy z pravého ebenového dřeva a bílé byli vyřezány z pravé slonoviny a šachová krabice, v níž byla z ebenu a slonoviny vlepená šachovnice byla vyrobena ze vzácného tropického dřeva které bylo tak vzácné, že jej nikdo neuměl ani pojmenovat a tak jej raději nikdo ani nepojmenovával, aby se třeba nezesměšnil před ostatními. Ten hodný hoch od Špičků se kamarádil s tím usopleným klukem od Marokánů a učil ho té královské hře a tak

minula léta školní a chlapci se kamarádili dál a hráli šachy, při nich si povídali a nebo mlčeli a zatím, co ten talentovaný mladý muž od Špičků měl ve všem svém konání štěstí a všechno se mu dařilo, ten výrostek od Marokánů měl tedy opravdu smůlu a nic se mu v životě nedařilo a ti Špičkovi, to byla fajnová rodina, která se 

v tom uměla točit a tak se točili vpravo a pak zase vlevo a jak se tak točili, tak co čert nechce, najednou se nějak špatně otočili a to se tedy nemělo stát a tak se z Opakova najednou ztratili a ten talentovaný mladý muž od Špičků, který se stal právě ředitelem poštovního úřadu v Opakově byl přeložen na pobočku do Maroka.

A tu se štěstí obrátilo a to uvolněné místo dostal ten mladý pán od Marokánů a tak se oba přátelé rozloučili a odloučili aby se již nikdy nespatřili. Když pan Marokán tuto truchlivou historku vyprávěl svojí nastávající, tehdy ještě slečně Smetanové, řekla mu ona a to jsi poštovní ředitel a nevíš si rady? Pořiď si poštovní holuby a můžete si se Špičkou psát a budeš to mít zadarmo. Pan Marokán měl opravdu radost, že si tak dobře vybral, že jeho nastávající je taková důvtipná a moudrá dívka a tak si pořídil za služební peníze poštovní holuby a začal s výcvikem.

Nyní, po mnoha letech si se Špičkou už dávno nedopisují, to jen první tři dopisy putovali na holubí nožce přes moře a hned v další korespondenci navrhl Špička, že by takto, přes moře, mohli hrát svoje šachové partie a tak nyní pan netrpělivý Marokán sejmul

poštovnímu holubovi z nožky pouzdro a z něj vybalil papírek a přečetl si vzkaz od přítele. Ahoj troubo, táhni černým střelcem na D6 a řekni tomu svýmu poštovnímu vrabci, ať s sebou hodí, že se tady pekelně nudím. Měj se blaze, ať při tobě stojí velký Manitou. 

Tvůj Špička.  Pan Marokán otevřel nejspodnější zásuvku svého stolu, v níž ležela rozehraná šachová partie, posunul Špičkovic střelce na D6 a dlouze se zamyslel. Tak takhle, ty kujóne, jde ti o mého koně a pak už bys chtěl útočit na krále ale já ti udělám škrt, přes rozpočet...ale jak...a teď babo raď. A tady se musím omluvit, pokud by se některá baba cítila poněkud dotčená, já už viděl hodně bab, paťatých, hrbatých, chlupatých ale žádná z nich neuměla hrát šachy a pokud přece některá z nich viděla šachy z rychlíku, pak nemohla by radit panu Marokánovi, řediteli poštovního úřadu v Opakově. A tu do služebny vběhla mladá Marokánovic slečna Laskonka, hříbátko sotva třicetileté, s velkou rudou mašlí v plavých vlasech a letních, puntíkovaných šatech. Tatínku, tatínku, tatínku, tatínku, to ti tedy musím povědět, křičela přes celou služebnu až razítka a vzorně srovnané formuláře, průvodky a složenky nadskakovali, že to jsi tedy opravdu a ta od sousedů s tím mladým a na schodech a jak jim to slušelo 

a určitě se budou brát, když se tak vášnivě muchlali 

a kdy já se budu vdávat, když já bych tak moc a moc 

a moc a a a...najednou se nějak zamotala a stočila k oknu, kde dosud seděl služební holub v nedobré náladě. Jako by se s ní svět zatočil, malátně tápala svýma běloučkýma ručkama před sebou, jako by něco chtěla osahat a tu se její něžné prstíky dotkly holubího peří a Laskonka jako by z hloubi vesmíru zaslechla vzdálené volání,  však ona se nějaká najde, jistě právě teď na mě nějaká myslí a touží se za mne vdát a tu Laskonka padla na kolena, sepjala ručičky a něžně žvatlala, ano, milý, již tě slyším a toužím se za tebe vdát a nad ní se sklánějící otec spráskl ruce, panno Maria ta holka nám zmagořila a pak ji vlekl za něžné předloktí ke dveřím a po schodech nahoru, do patra, kde jeho milá žena právě vařila večeři pro svého milovaného muže a dceru, zrovna dneska bude žemlovka s hrozinkami a vlašskými ořechy, tu má můj Marokán tak rád, říkala si ženuška a tu se rozlétnou dveře a pan ředitel, vláčeje dceru za ruku kvílí, že takhle to dál skutečně nejde a že takhle tedy nemůže vykonávat svoji namáhavou práci poštovního ředitele, když mu vlastní rodina způsobuje takové komplikace a že se přece musí brát na to zřetel, že se nemůže starat o výchovu vlastní dcery, notabene i proto, že jest to povinností její, tedy jeho ženy a ta ničehož nechápajíc lomí rukama a vyptává se dcery, co že pan otec tak vyvádí, co že mu to udělala, ale dcera jen hledí do dáli, kdesi tam, kde její srdce tuší lááááásku jako trám. Ještě několik dalších dní se pošmistrovic dcera zmítala v horečnatém snu a ve středu ráno, nebo to bylo ve čtvrtek navečer? Vlastně co to kecám, jasně, bylo to v pátek po obědě, kdy pan ředitel olízal poslední kuřecí kostičku a paní ředitelová sklidila ze stolu, jejich Laskonka promluvila. Tatínku a maminko, já jsem se zamilovala a budu se vdávat. A koho si budeš brát, drahá dcerunko, vykřikla překvapená matka.

To zatím ještě nevím ale já ho milujííí. Tohle Laskonka vykřikla a ten výkřik vyletěl otevřeným oknem do  opakovských ulic a uchopen větrem byl hnán ulicí Horní do ulice Dolní a pak ulicí K řece do ulice Mostní a pak přes most, který se klene nad říčkou Oddělici a takovskou ulicí Mostní do ulice Nad řekou, dále Dolní a Horní ulicí rovnou na náměstí a zasáhla nic netušícího 

Marcipána, opřeného o dveře své cukrárny tak silně, že upadl na vedle stojící stolek a rukou, snažíce se zachytit, srazil vázičku s krvavě rudou růžičkou a ve snaze zachránit tu ubohou krásku jí lapil, růžičku ještě zachránil, však vázička se na dláždění roztříštila na tisíc kousků a růže nevděčnice krvavě poranila Marcipánovu ruku svými trny a ten zmateně usedl na bílou židličku a s poraněným prstem v puse zíral do náměstí ale možná někam dál a v uších mu stále ještě zněl ten výkřik, já ho milujííííí...

Vítr Marcipánovi čechral vlasy a pohupoval spadeným kloboukem u jeho nohou a ten najednou jako by se probudil ze sna klobouk zvedl ze země, kapesníkem z něj oklepal takovský prach, klobouk si pečlivě nasadil na hlavu a správnost jeho polohy zkontroloval pohledem do výlohy své cukrárny, potom vešel dovnitř, sejmul 

z vrchní poličky čokoládové srdce zabalené v rudém staniolu a převázané růžovou mašlí a vyšel na náměstí. Rozhlédl se kolem sebe, slastně nasál voňavý vzduch toho krásného dne, usmál se na svět náš vezdejší a kdyby v ten okamžik někdo z takovských občanů šel kolem, jistě by se usmál i na něj a pak svižným krokem zamířil ulicí Horní do ulice Dolní a pak ulicí Nad řekou scházel Mostní ulicí k říčce Oddělici.

Slečna Laskonka vyběhla z domu a roztančila se kolem dokola. Zatočila se tak, až se jí zatočila hlava a pak i celý svět, zavýskla a tanečním krokem s poskoky a výskoky, obraty a piruetami zamířila ulicí Horní do ulice Dolní a pak ulicí K řece na ulici Mostní. Tak se dotančila k mostu přes říčku Oddělici.

Marcipán se srdcem v ruce došel na kraj mostu, nasál vůni říčky, pohledem polaskal něžné kačenky s kachňátky na hladině říčky Oddělice, pak hrdě pozvedl bradu a vykročil na most a vzápětí se zastavil.

Laskonka přitančila k říčce a najednou ucítila, jak 

i ta říčka radostně tančí, jak se točí dokolečka dokola 

a Laskonka v ten okamžik milovala sebe, říčku, městečko, kraj, zemi a celý svět ba celý vesmír i s přilehlým okolím. Pozvedla hrdě svoji rozkošnou bradičku a vykročila k mostu a... pak se zarazila.

Marcipán stojí jako přimrazený, dívaje se přes most. To, co uzřel jistě nebylo z tohoto světa. Taková krása jistě není pozemská, možná anděl mu jde v ústrety a nebo že by to byla ONA?

Laskonka hledí přes most a vidí prince, ano, je to pohádkový princ a honem si vzpomíná na tu nejkrásnější pohádku, kterou ji maminka vypravovala, když byla ještě malé hříbátko. 

Ano, je to ON!

Marcipán vykročí ale hned se zastaví. Je to skutečně ONA? Nemýlí se? Bude se jí líbit? Bude ho mít ráda? Zůstane mu věrná? Tak tam stojí a přemítá.

Laskonka zvesela poskočí a pak se zarazí. Co ON, nebudu mu připadat příliš divoká? Skáču tady jako koza. Nebude si o mě myslet, že jsem střelená? Budu se mu líbit? Bude mě mít rád a zůstane mi věrný? Tak tam stojí a přemítá.

Marcipán už odpověď zná. Vyčetl ji ve svém srdci. Jeho srdce mluví. Ne, jeho srdce křičí! Co to křičí jeho srdce? Jeho srdce křičí, ano, je to ona, je to ona a je to ona a je a je a je...

Laskonka se musí opřít o zábradlí mostu přes říčku Oddělici, aby ji ta síla neporazila. Jaká síla? Síla lásky. To ona křičí v jejím nitru, je to on, je to on, je to on, já to vím!

Marcipán vykročí. Ne, nevykročí, rozběhne se  a běží, se srdcem 

v ruce.

Laskonka poskočí radostí a běží s větrem o závod. Z počátku vítr vítězil, pak však Laskonka přidala a zvítězila o prsa.

Setkali se uprostřed mostu přes říčku Oddělici. Teď tam tiše oba stojí těsně u sebe a tu Marcipán pozvedne ruku a podá Laskonce své srdce...

Až sem to šlo celkem snadno ale dál už fakt nemůžu.