POHÁDKY

Pohádka a Humhejovi
 
Tak to byl jeden Humhej, nikdo nevěděl, kdy, kde ani jak se narodil ani kdy se do zdejšího kraje přistěhoval a odkud.
Humhej bydlel ve vykotlaném dubu u křižovatky cest.
Cesta na jih vedla na Pekliště a byla pěkně široká a pohodlná. Severní cesta směřovala k Závisti a byla to dobře udržovaná vozová cesta. Na západ vedla přímá cesta mezi poli do Kradenína a cesta východní, samý výmol naplněné špinavými kalužemi směrovala k Dobronínu, dál na Úspěchov a přes vrch Štěstí spadala do kraje, který se prostíral kam až oko dohlédlo.
Lidé těmito cestami chodili sem a tam, nikdo se Humheje na cestu neptal, dílem proto, že cestu znali a nebo také proto, že si Humheje nevšimli, jak sedí na větvi dubu a mrská nohama do rytmu vánku.
To jen občas si Humheje některý poutník povšiml a to pak volal do koruny stromu: haló, strejčku, kudy se jde tam a nebo tam a to byla Humhejova příležitost. Slezl se stromu, usadil se na lavičku a spustil. Tak ty chceš jít tam a nebo tam? No to bych rád, odpovídal pocestný. A jsi si jistý, že chceš opravdu tam? No samozřejmě, proč bych si tím neměl být jistý, holedbal se pocestný. No třeba to jinde je lepší a ty, protože to nevíš, chceš jít jinam.
Tohle většinou pocestné nahlodalo. Buďto je ten strejda padlý na palici a nebo něco ví a naznačuje, že by to někde mohlo být lepší. Copak za to bude asi chtít. Tak vy si strejčku myslíte, že by to jinde mohlo být lepší?
A Humhej odpovídal: I to víš, že jo.
A poradíte mi, kam jít? Vyzvídal pocestný? 
Sám se rozhodneš, usmál se Humhej. Prohlédni si cesty a vyber si tu pravou.
No jo, ale jak si mám vybrat? Vyzvídal pocestný.
Zeptej se svého srdce, člověče.
A tak se pocestní ptali svého srdce a podle odpovědí se vydávali na svou další pouť. Jeden se vydal pěknou rovnou cestou na Pekliště, po cestě potkal myslivce a ten mu nabídl bohatství za jediný škrábanec na kůži a podpis na kus pergamenu, jiný se dal cestou ke Kradenínu a tam se ubytoval v Hospodě u Vydřiducha, objednával si a cinkal dukáty až ho někdo ve tmě cestou na záchod píchl kudlou a váček s penězi mu ukrad a zase jiný se vydal na svou pouť cestou na Závist, koupil si tam dům a dodneška sedí v obecní šatlavě a v jeho domě bydlí někdo jiný.
Jednou takhle k večeru se u vykotlaného dubu zastaví Švarný Mládenec a na křižovatce si může vykroutit krk. Kam se vydat? A tu si povšiml jakéhosi pohybu v koruně dubu a když se podíval nahorů, koho tam vidí? No koho? Tak se tak netvařte. Já vím, že to víte, já vás jenom tak zkoušel. Samozřejmě Humheje. A hned se začne vyptávat, kudy by se měl dát a Humhej poradil. Ano, řekl mu, aby se zeptal svého srdce a tak se Švarný Mládenec ptá svého srdce, kam že se to má vydat a srdce mu moudře radí. Podívej se kolem sebe. Však to dobře znáš. Ty rovné a pohodlné cesty vedou jenom do neštěstí. Zvol si tu cestu trnitou, samý výmol a kalužinu. Správně, zamnul si ruce Švarný Mládenec, poděkoval Humhejovi za dobrou radu a vydal se východní cestou k Dobronínu, která vede dál na Úspěchov a přes vrch Štěstí spadá do kraje, který se prostírá kam až oko dohlédlo. Hbitě přeskočil první kalužinu, na druhé mu noha sklouzla, svalil se do škarpy a zlomil si vaz. Jeho mrtvé tělo leží ve strouze podivně zkroucené. Humhej kroutí hlavou. Rozum jsi měl, Švarný Mládenče ale štěstí ne. A vlastně ani ten rozum ne. Kdybys měl rozum, seděl bys doma na prdeli a nevláčel se po světě.
 
Pohádka a Humhejovi
 
Tak to byl jeden Humhej, nikdo nevěděl, kdy, kde ani jak se narodil ani kdy se do zdejšího kraje přistěhoval a odkud.
Humhej bydlel ve vykotlaném dubu u křižovatky cest.
Cesta na jih vedla na Pekliště a byla pěkně široká a pohodlná. Severní cesta směřovala k Závisti a byla to dobře udržovaná vozová cesta. Na západ vedla přímá cesta mezi poli do Kradenína a cesta východní, samý výmol naplněné špinavými kalužemi směrovala k Dobronínu, dál na Úspěchov a přes vrch Štěstí spadala do kraje, který se prostíral kam až oko dohlédlo.
Lidé těmito cestami chodili sem a tam, nikdo se Humheje na cestu neptal, dílem proto, že cestu znali a nebo také proto, že si Humheje nevšimli, jak sedí na větvi dubu a mrská nohama do rytmu vánku.
To jen občas si Humheje některý poutník povšiml a to pak volal do koruny stromu: haló, strejčku, kudy se jde tam a nebo tam a to byla Humhejova příležitost. Slezl se stromu, usadil se na lavičku a spustil. Tak ty chceš jít tam a nebo tam? No to bych rád, odpovídal pocestný. A jsi si jistý, že chceš opravdu tam? No samozřejmě, proč bych si tím neměl být jistý, holedbal se pocestný. No třeba to jinde je lepší a ty, protože to nevíš, chceš jít jinam.
Tohle většinou pocestné nahlodalo. Buďto je ten strejda padlý na palici a nebo něco ví a naznačuje, že by to někde mohlo být lepší. Copak za to bude asi chtít. Tak vy si strejčku myslíte, že by to jinde mohlo být lepší?
A Humhej odpovídal: I to víš, že jo.
A poradíte mi, kam jít? Vyzvídal pocestný? 
Sám se rozhodneš, usmál se Humhej. Prohlédni si cesty a vyber si tu pravou.
No jo, ale jak si mám vybrat? Vyzvídal pocestný.
Zeptej se svého srdce, člověče.
A tak se pocestní ptali svého srdce a podle odpovědí se vydávali na svou další pouť. Jeden se vydal pěknou rovnou cestou na Pekliště, po cestě potkal myslivce a ten mu nabídl bohatství za jediný škrábanec na kůži a podpis na kus pergamenu, jiný se dal cestou ke Kradenínu a tam se ubytoval v Hospodě u Vydřiducha, objednával si a cinkal dukáty až ho někdo ve tmě cestou na záchod píchl kudlou a váček s penězi mu ukrad a zase jiný se vydal na svou pouť cestou na Závist, koupil si tam dům a dodneška sedí v obecní šatlavě a v jeho domě bydlí někdo jiný.
Jednou takhle k večeru se u vykotlaného dubu zastaví Švarný Mládenec a na křižovatce si může vykroutit krk. Kam se vydat? A tu si povšiml jakéhosi pohybu v koruně dubu a když se podíval nahorů, koho tam vidí? No koho? Tak se tak netvařte. Já vím, že to víte, já vás jenom tak zkoušel. Samozřejmě Humheje. A hned se začne vyptávat, kudy by se měl dát a Humhej poradil. Ano, řekl mu, aby se zeptal svého srdce a tak se Švarný Mládenec ptá svého srdce, kam že se to má vydat a srdce mu moudře radí. Podívej se kolem sebe. Však to dobře znáš. Ty rovné a pohodlné cesty vedou jenom do neštěstí. Zvol si tu cestu trnitou, samý výmol a kalužinu. Správně, zamnul si ruce Švarný Mládenec, poděkoval Humhejovi za dobrou radu a vydal se východní cestou k Dobronínu, která vede dál na Úspěchov a přes vrch Štěstí spadá do kraje, který se prostírá kam až oko dohlédlo. Hbitě přeskočil první kalužinu, na druhé mu noha sklouzla, svalil se do škarpy a zlomil si vaz. Jeho mrtvé tělo leží ve strouze podivně zkroucené. Humhej kroutí hlavou. Rozum jsi měl, Švarný Mládenče ale štěstí ne. A vlastně ani ten rozum ne. Kdybys měl rozum, seděl bys doma na prdeli a nevláčel se po světě.