POHÁDKY
Miloval jsem pohádky od dětství a bylo mi jedno, jestli jsou to české pohádky sebrané Erbenem nebo Němcovou nebo Grimovic pohádky německé, pohádky ruské, italské, japonské nebo ty novější Čapkovy nebo Werichovy. Důležité bylo, aby měly ilustrace. Vždycka jsem konfrontoval děj s obrázky. Na těchto ilustracích od našich předních umělců jsem si tříbil výtvarný vkus. Obrázky jsem si překresloval nebo vybarvoval. Že bych sám mohl nějakou napsat, mně ani ve snu nenapadlo. To až když jsem začal dělat loutkové divadlo pro děti jsem zjistil, že klasické pohádkové příběhy se pro dramatizaci příliš nehodí a tak jsem si je začal vymýšlet. Později jsem svoje i cizí děti učil vymýšlet si svoje vlastní pohádky. (...strejdo, to nejde, pohádky jsou v knížkách nebo v telce. Že to nejde? Tak si to vyzkoušíme...ty jo, strejdo Milánku, my jsme vymysleli vlastní pohádku...) Ano, jde to.
Proto že mám moc rád Werichovy pohádky, které jsou tak trochu víc pro dospělé, než pro děti, vybral jsem ukázku jedné takové.
Pohádka a Humhejovi
Tak to byl jeden Humhej, nikdo nevěděl, kdy, kde ani jak se narodil ani kdy se do zdejšího kraje přistěhoval a odkud.
Humhej bydlel ve vykotlaném dubu u křižovatky cest. Cesta na jih vedla na Pekliště a byla pěkně široká a pohodlná. Severní cesta směřovala k Závisti a byla to dobře udržovaná vozová cesta. Na západ vedla přímá cesta mezi poli do Kradenína a cesta východní, samý výmol naplněné špinavými kalužemi směrovala k Dobronínu, dál na Úspěchov a přes vrch Štěstí spadala do kraje, který se prostíral kam až oko dohlédlo.
Lidé těmito cestami chodili sem a tam, nikdo se Humheje na cestu neptal, dílem proto, že cestu znali a nebo také proto, že si Humheje nevšimli, jak sedí na větvi dubu a mrská nohama do rytmu vánku. To jen občas si Humheje některý poutník povšiml a to pak volal do koruny stromu: haló, strejčku, kudy se jde tam a nebo tam a to byla Humhejova příležitost. Slezl se stromu, usadil se na lavičku a spustil.
Tak ty chceš jít tam a nebo tam?
No to bych rád, odpovídal pocestný.
A jsi si jistý, že chceš opravdu tam?
No samozřejmě, proč bych si tím neměl být jistý, holedbal se pocestný.
No třeba to jinde je lepší a ty, protože to nevíš, chceš jít jinam.
Tohle většinou pocestné nahlodalo. Buďto je ten strejda padlý na palici a nebo něco ví a naznačuje, že by to někde mohlo být lepší. Copak za to bude asi chtít. Tak vy si strejčku myslíte, že by to jinde mohlo být lepší?
A Humhej odpovídal: I to víš, že jo.
A poradíte mi, kam jít? Vyzvídal pocestný?
Sám se rozhodneš, usmál se Humhej. Prohlédni si cesty a vyber si tu pravou.
No jo, ale jak si mám vybrat? Vyzvídal pocestný.
Zeptej se svého srdce, člověče.
A tak se pocestní ptali svého srdce a podle odpovědí se vydávali na svou další pouť.
Jeden se vydal pěknou rovnou cestou na Pekliště, po cestě potkal myslivce a ten mu nabídl bohatství za jediný škrábanec na kůži a podpis na kus pergamenu.
Jiný se dal cestou ke Kradenínu a tam se ubytoval v Hospodě u Vydřiducha, objednával si a cinkal dukáty až ho někdo ve tmě cestou na záchod píchl kudlou a váček s penězi mu ukrad.
Jiný se zase vydal na svou pouť cestou na Závist, koupil si tam dům a dodneška sedí v obecní šatlavě a v jeho domě bydlí někdo jiný.
Jednou takhle k večeru se u vykotlaného dubu zastaví Švarný Mládenec a na křižovatce si může vykroutit krk. Kam se vydat? A tu si povšiml jakéhosi pohybu v koruně dubu a když se podíval nahorů, koho tam vidí? No koho? Tak se tak netvařte. Já vím, že to víte, já vás jenom tak zkoušel. Samozřejmě Humheje. A hned se začne vyptávat, kudy by se měl dát a Humhej poradil.
Ano, řekl mu, aby se zeptal svého srdce a tak se Švarný Mládenec ptá svého srdce, kam že se to má vydat a srdce mu moudře radí.
Podívej se kolem sebe. Však to dobře znáš. Ty rovné a pohodlné cesty vedou jenom do neštěstí. Zvol si tu cestu trnitou, samý výmol a kalužinu.
Správně, zamnul si ruce Švarný Mládenec, poděkoval Humhejovi za dobrou radu a vydal se východní cestou k Dobronínu, která vede dál na Úspěchov a přes vrch Štěstí spadá do kraje, který se prostírá kam až oko dohlédlo. Hbitě přeskočil první kalužinu, na druhé mu noha sklouzla, svalil se do škarpy a zlomil si vaz. Jeho mrtvé tělo leží ve strouze podivně zkroucené. Humhej kroutí hlavou.
Rozum jsi měl, Švarný Mládenče ale štěstí ne. A vlastně ani ten rozum ne. Kdybys měl rozum, seděl bys doma na prdeli a nevláčel se po světě.
Pohádka a Humhejovi
Tak to byl jeden Humhej, nikdo nevěděl, kdy, kde ani jak se narodil ani kdy se do zdejšího kraje přistěhoval a odkud.
Humhej bydlel ve vykotlaném dubu u křižovatky cest.
Cesta na jih vedla na Pekliště a byla pěkně široká a pohodlná. Severní cesta směřovala k Závisti a byla to dobře udržovaná vozová cesta. Na západ vedla přímá cesta mezi poli do Kradenína a cesta východní, samý výmol naplněné špinavými kalužemi směrovala k Dobronínu, dál na Úspěchov a přes vrch Štěstí spadala do kraje, který se prostíral kam až oko dohlédlo.
Lidé těmito cestami chodili sem a tam, nikdo se Humheje na cestu neptal, dílem proto, že cestu znali a nebo také proto, že si Humheje nevšimli, jak sedí na větvi dubu a mrská nohama do rytmu vánku.
To jen občas si Humheje některý poutník povšiml a to pak volal do koruny stromu: haló, strejčku, kudy se jde tam a nebo tam a to byla Humhejova příležitost. Slezl se stromu, usadil se na lavičku a spustil. Tak ty chceš jít tam a nebo tam? No to bych rád, odpovídal pocestný. A jsi si jistý, že chceš opravdu tam? No samozřejmě, proč bych si tím neměl být jistý, holedbal se pocestný. No třeba to jinde je lepší a ty, protože to nevíš, chceš jít jinam.
Tohle většinou pocestné nahlodalo. Buďto je ten strejda padlý na palici a nebo něco ví a naznačuje, že by to někde mohlo být lepší. Copak za to bude asi chtít. Tak vy si strejčku myslíte, že by to jinde mohlo být lepší?
A Humhej odpovídal: I to víš, že jo.
A poradíte mi, kam jít? Vyzvídal pocestný?
Sám se rozhodneš, usmál se Humhej. Prohlédni si cesty a vyber si tu pravou.
No jo, ale jak si mám vybrat? Vyzvídal pocestný.
Zeptej se svého srdce, člověče.
A tak se pocestní ptali svého srdce a podle odpovědí se vydávali na svou další pouť. Jeden se vydal pěknou rovnou cestou na Pekliště, po cestě potkal myslivce a ten mu nabídl bohatství za jediný škrábanec na kůži a podpis na kus pergamenu, jiný se dal cestou ke Kradenínu a tam se ubytoval v Hospodě u Vydřiducha, objednával si a cinkal dukáty až ho někdo ve tmě cestou na záchod píchl kudlou a váček s penězi mu ukrad a zase jiný se vydal na svou pouť cestou na Závist, koupil si tam dům a dodneška sedí v obecní šatlavě a v jeho domě bydlí někdo jiný.
Jednou takhle k večeru se u vykotlaného dubu zastaví Švarný Mládenec a na křižovatce si může vykroutit krk. Kam se vydat? A tu si povšiml jakéhosi pohybu v koruně dubu a když se podíval nahorů, koho tam vidí? No koho? Tak se tak netvařte. Já vím, že to víte, já vás jenom tak zkoušel. Samozřejmě Humheje. A hned se začne vyptávat, kudy by se měl dát a Humhej poradil. Ano, řekl mu, aby se zeptal svého srdce a tak se Švarný Mládenec ptá svého srdce, kam že se to má vydat a srdce mu moudře radí. Podívej se kolem sebe. Však to dobře znáš. Ty rovné a pohodlné cesty vedou jenom do neštěstí. Zvol si tu cestu trnitou, samý výmol a kalužinu. Správně, zamnul si ruce Švarný Mládenec, poděkoval Humhejovi za dobrou radu a vydal se východní cestou k Dobronínu, která vede dál na Úspěchov a přes vrch Štěstí spadá do kraje, který se prostírá kam až oko dohlédlo. Hbitě přeskočil první kalužinu, na druhé mu noha sklouzla, svalil se do škarpy a zlomil si vaz. Jeho mrtvé tělo leží ve strouze podivně zkroucené. Humhej kroutí hlavou. Rozum jsi měl, Švarný Mládenče ale štěstí ne. A vlastně ani ten rozum ne. Kdybys měl rozum, seděl bys doma na prdeli a nevláčel se po světě.